Říjen 2017

Nepusinkuj mě!

23. října 2017 v 19:52 | Ortie |  Útržky z deníku
"Ne, ne, nelíbej mě! Já nechci pusinku! Copak jsi nerozuměl? Běž pryč, vždyť jsem teď vstala. No, fuj tobě smrdí z tlamy!"
Jo, takto nějak vypadá moje ráno, když se ještě jako polomrtvá smrtka vyvalím z vyhřáté postýlky a hodlám se dopravit do koupelny... Může to být v jakýkoli čas, vždy mě čeká toto vášnivé přání dobrého rána, zlíbání tváře a pomazlení, dá se říci, že naprosto krásný začátek nového dne. Jen tedy já se obvykle docela bráním, protože ráno moc na cukrbliky nemyslím, v poslední době mám v hlavě hlavně snídani, protože jsem většinou nucena vstát tak po čtyřech až pěti hodinách spánku, tak prostě potřebuji energii... Ale mému drahému takové věci asi nic neříkají a dožaduje se mojí pozornosti, obvykle bývá i dosti neoedbytný, a potom padají takové věty, jaké jste si mohli přečíst nahoře...
Myslím, že většina z vás asi pochopila, že mě takto vítá můj pejsek, kterého mám opravdu moc ráda, ale když se na mě takto vrhne ihned jak opustím pokoj, tak jsem bohužel poměrně nevrlá, za což on opravdu nemůže, on mi chce jen zpříjemnit ráno a dodat mi radost, také často velice rychle podlehnu a věnuji se mazlení, ostatní věci počkají...
Většinou se k mazlení přidá i babiččin pes a je to prostě takový ranní rituál a příjemný začátek nového dne, vlastně nakonec nikdy nelituji, že pak spěchám a při odchodu vypadám jako strašák do zelí, myslím, že bych tak vypadala, i kdybych v té koupelně strávila více času.

Lék na smutek?

17. října 2017 v 22:24 | Ortie |  Fotografie
Pokud byste čekali, že vám v tomto článku posktytnu nějaký návod, jak se zbavit smutku, tak jste na omylu a můžete jít číst jiné články, dle mě totiž dokonalý způsob neexistuje a pro každého je to individuální...
Pro mě osobně je skvělou pomocí, vzít psa, foťák a vyrazit někam do přírody, být chvíli od všeho pryč, pouze se snažit hledat hezké záběry a užívat si mačkání spouště, běhajícího psa a čerstvého vzduchu, doma si potom s fotkama chvíli vyhrát, aby vypadaly více dle mých představ... Můj smutek to sice většinou příliš nezlepší, ale alespoň na chvíli nemyslím na špatné věci a pročistím si hlavu, což je myslím důležité. Podobně u mě funguje i psaní, i když tam se z toho zlého často vypisuji a skládám to do slov, ale také mi to velice pomáhá. Obojí je taková terapie, při které mám ještě radost, že může vzninout něco hezkého, co třeba někdy potěší i jiné lidi.

Když jsem pořizovala tyto záběry, tak jsem vlastně ležela v příkopě, ven mi koukali jen nohy a kolem mě pobíhal pes a já fotila drobounké kvítky, které by někteří třeba přehlédli...


Mezi stromy probleskovalo podzimní slunce, které už nepálí, ale jen hřeje a za to ho mám ráda.

Jen tak si sedím na mechu, koukám do nebe a občas i zmáčknu spoušť...

Tvrdohlavá

11. října 2017 v 17:19 | Ortie |  Útržky z deníku
Jsem značně tvrdohlavý člověk, což je vlastnost, která může být velice, ale opravdu velice často na škodu, někdy jde jen o drobnosti, někdy se dokonce tvrdohlavost vyplatí, ale čeho je moc toho je příliš...
A u mě je toho bohužel příliš... Bylo mi řečeno nejezdi, nechci tě vidět, bylo mi to řečeno i do mobilo, napsáno ve zprávě, ale to bych nebyla já, kdybych prostě nepřijela. Ta touha zjistit, jak to doopravdy je, slyšet pravdu z očí do očí, vidět ho, byla tak silná, že jsem byla ochotná strávit i noc venku... Nebo tedy samozřejmě celou noc jsem venku nestrávila, část jsem byla na nádraží v teple čekárny, část se toulala po městě a pozorovala noční město, ranní svítání, vyzkoušela si v říjnu spát venku, měla jsem radost, že nemrzlo a byla jsem šťastná, že jsem ho mohla vidět...
Samozřejmě, mohla jsem se někde ubytovat, ale to bych nebyla já... Prostě jsem si řekla, že to zvládnu, o nic nejde, taky nešlo, přežila jsem docela v klidu, až na slzy, ale ty nebyly z toho, že jsem zůstala na ulici, o to nejde, to se dá zvládnout, vlastně jsem na to i byla připravena a nic jiného nečekala, vlastně jsem jela na jistotu, že přespím venku, bylo by vlastně zvláštní, kdyby to tak nedopadlo... Vím, že jsem nemusela, nemusela jsem jezdit, nemusela spát venku, ale já si to asi musela obsolvovat, nepomohlo mi to sice nic si uvědomit, ale vlastně zároveň možná i jo, rozhodně mě to nezbavilo tvrdohlavosti a udělala bych to klidně znova, ale vím některé věci.
Možná mě i ranila věta: Je mi to jedno!
I když byla naprosto oprávněná, bylo to moje rozhodnutí... A zároveň mě i potěšilo, že je mu to jedno, že je další člověk, kterému je jedno, co a jak se mnou je, ono jsou pak některé věci snažší... Kdybych nevěděla, že je mu to jedno, možná by to pro mě bylo těžší, vlastně mi tím pomohl najít odvahu k tomu, abych to doopravdy udělala a spala venku a celkově je fajn, když jsou mu věci jedno, protože pak človkě ví, že danému člověku na mě tolik nezáleží a už si nemusím dělat starosti s tím, abych mu neublížila třeba jednou odchodem na věčnost...

Láskou opítá

10. října 2017 v 21:39 | Ortie |  Básně
Láskou opitá

"Víš, já jsem láskou tak strašně krásně opitá..."
"To je tím, že ještě neležíš na chodníku poblitá!"

"Tentokrát věřím, že se nespálím."
"Já ti potom rány pohladím..."

"Nech toho, tvá nedůvěra zraňuje!"
"To jen tvoje srdce s pravdou bojuje!"

"S takovými slovy tvrdíš, že jsi kamarád?"
"Ano, ten který tě má nejvíce rád!"

"Zmiz, už nechci tvé řeči poslouchat!"
"Tak zavolej, až budeš chtít bolístku pofoukat!"