Říjen 2017

Nepusinkuj mě!

23. října 2017 v 19:52 | Ortie |  Útržky z deníku
"Ne, ne, nelíbej mě! Já nechci pusinku! Copak jsi nerozuměl? Běž pryč, vždyť jsem teď vstala. No, fuj tobě smrdí z tlamy!"
Jo, takto nějak vypadá moje ráno, když se ještě jako polomrtvá smrtka vyvalím z vyhřáté postýlky a hodlám se dopravit do koupelny... Může to být v jakýkoli čas, vždy mě čeká toto vášnivé přání dobrého rána, zlíbání tváře a pomazlení, dá se říci, že naprosto krásný začátek nového dne. Jen tedy já se obvykle docela bráním, protože ráno moc na cukrbliky nemyslím, v poslední době mám v hlavě hlavně snídani, protože jsem většinou nucena vstát tak po čtyřech až pěti hodinách spánku, tak prostě potřebuji energii... Ale mému drahému takové věci asi nic neříkají a dožaduje se mojí pozornosti, obvykle bývá i dosti neoedbytný, a potom padají takové věty, jaké jste si mohli přečíst nahoře...
Myslím, že většina z vás asi pochopila, že mě takto vítá můj pejsek, kterého mám opravdu moc ráda, ale když se na mě takto vrhne ihned jak opustím pokoj, tak jsem bohužel poměrně nevrlá, za což on opravdu nemůže, on mi chce jen zpříjemnit ráno a dodat mi radost, také často velice rychle podlehnu a věnuji se mazlení, ostatní věci počkají...
Většinou se k mazlení přidá i babiččin pes a je to prostě takový ranní rituál a příjemný začátek nového dne, vlastně nakonec nikdy nelituji, že pak spěchám a při odchodu vypadám jako strašák do zelí, myslím, že bych tak vypadala, i kdybych v té koupelně strávila více času.

Lék na smutek?

17. října 2017 v 22:24 | Ortie |  Fotografie
Pokud byste čekali, že vám v tomto článku posktytnu nějaký návod, jak se zbavit smutku, tak jste na omylu a můžete jít číst jiné články, dle mě totiž dokonalý způsob neexistuje a pro každého je to individuální...
Pro mě osobně je skvělou pomocí, vzít psa, foťák a vyrazit někam do přírody, být chvíli od všeho pryč, pouze se snažit hledat hezké záběry a užívat si mačkání spouště, běhajícího psa a čerstvého vzduchu, doma si potom s fotkama chvíli vyhrát, aby vypadaly více dle mých představ... Můj smutek to sice většinou příliš nezlepší, ale alespoň na chvíli nemyslím na špatné věci a pročistím si hlavu, což je myslím důležité. Podobně u mě funguje i psaní, i když tam se z toho zlého často vypisuji a skládám to do slov, ale také mi to velice pomáhá. Obojí je taková terapie, při které mám ještě radost, že může vzninout něco hezkého, co třeba někdy potěší i jiné lidi.

Když jsem pořizovala tyto záběry, tak jsem vlastně ležela v příkopě, ven mi koukali jen nohy a kolem mě pobíhal pes a já fotila drobounké kvítky, které by někteří třeba přehlédli...


Mezi stromy probleskovalo podzimní slunce, které už nepálí, ale jen hřeje a za to ho mám ráda.

Jen tak si sedím na mechu, koukám do nebe a občas i zmáčknu spoušť...

Láskou opítá

10. října 2017 v 21:39 | Ortie |  Básně
Láskou opitá

"Víš, já jsem láskou tak strašně krásně opitá..."
"To je tím, že ještě neležíš na chodníku poblitá!"

"Tentokrát věřím, že se nespálím."
"Já ti potom rány pohladím..."

"Nech toho, tvá nedůvěra zraňuje!"
"To jen tvoje srdce s pravdou bojuje!"

"S takovými slovy tvrdíš, že jsi kamarád?"
"Ano, ten který tě má nejvíce rád!"

"Zmiz, už nechci tvé řeči poslouchat!"
"Tak zavolej, až budeš chtít bolístku pofoukat!"