Září 2017

Rostou?

19. září 2017 v 22:29 | Ortie |  Fotografie
S dědou jsem byla o víkendu na houbách, houby jsme našli... Ale každý máme trochu jiný styl sběru, já bych si ráda odnesla jen úlovky v podobě fotografií klidně i prašivek, děda zase nejraději plný košík praváků.







Vzkazy milovanému - 2.

19. září 2017 v 17:26 | Ortie |  Básně
Chybíš mi, ale nechci Tě o čas okrádat,
budu se muset naučit svůj stesk zvládat.

Planu touhou po chvíli, kdy se opět setkáme,
jen se třesu, abys mi neřekl, že už se neznáme.

Se slzami v očích vzkaz tento píšu,
ze strachu sotva dýšu...

Chtěla bych se zeptat, jestli Ti také chybím?
Ake ani nevím, proč se odpovědi bojím.

Tobě přímo asi bych nenašla odvahu poslat tato slova,
ale přála bych si, abys je četl a tady by to byla náhoda...

Jen zapisuji...

19. září 2017 v 17:17 | Ortie |  Básně
Cítím se možná světem ublížena,
ale je jen moje chyba, že topím se ve snech,
jsem básník ztracený vlastním veršům,
které zapisuji do sešitu češtiny...

Potřebuji si pořídit nový sešítek...
Jinak budou všechny básně ztracené,
ale koho to vlastně zajímá?

Nejsem spisovatel, ale jen rozervaná duše,
takto upouštím páru...
Přemýšlím, že zabiji hlavní postavu,
jenže chudák přirostl mi k srdci.

Raději už více teď psát nebudu,
stejně slova mají smysl jen pro mě.
Tak jaký to má vyznam?

Holubice v hejnu vran

19. září 2017 v 16:25 | Ortie |  Básně
Holubice v hejnu vran

Bílé peří stane se černého stínem,
ztracena nenachází cesty ven...
Kapky červené rosy na křídlech!
Takto zahájí další den.

Už nepřináší další dobré zprávy,
nechce se vracet, vzpomínat, letí do dáli.
Její přítomnost ohlašuje mrtvá vrána,
v jejíž ráně růžové pírko spává...

Na našich očích závoj bělavý,
její viny déšť ji nikdy nezbaví,
zradila, nad krajinou letí hejno krvavý,
věří jí, ona přemýšlí na koho vinu svalí!
Ta holubice v hejnu vran!

Vzkazy milovanému - 1.

18. září 2017 v 21:30 | Ortie |  Básně
Jen o Tobě sním v nocích bezesných,
jen Tobě patří srdce mé nespoutané,
jen Tvoje štěstí nad své upřednostním,
jen pro Tebe slzy své prolévám...

Ale nelituj žádných pronesených slov,
pokud byla všechna pravdivá,
tak Ti za ně z celého srdce vděčím.

Vím, že city můžou hlavu zamotat,
chápu, že je občas těžké pochopit,
vím, že mi nechceš lhát,
chápu a chci Ti dát čas.

Ani nevíš, kolik lásky k Tobě cítím,
nechci Ti nijak ubližovat,
potřebuješ si v hlavě všechno srovnat...

Rozhovor o poezii

12. září 2017 v 16:22 | Ortie |  Básně
Rozhovor o poezii

"Pověz mi, jak chutná poezie?"
"Někdy jako polibek po době toužení,
jindy jako černá káva v nočním soužení."

"Pověz, jak si při čtení připadáš?"
"Někdy se cítím jako tři tečky za větou,
zdá se mi, že poznám i pravdu staletou."

"Pověz, co dále prožíváš?"
"Jindy zdá se, že nic nechápu,
mezi různými světy asi tápu."

"Pověz a jak poezie voní?"
"Občas v nose zašimrá po dešti jaro,
jindy odporně páchne i jen slovo samo."

"A pověz, jaký je důvod tvého psaní?"
"Najdu svobodu v exilu svojí duše,
můžu pozorovat, jak moje duše časem kluše."

Líné posezení u rybníčka

6. září 2017 v 15:24 | Ortie
Bylo nedělní líné odpoledne a nic se mi ani mému psovi nechtělo, druhý pes dokonce odmítl jít ven, prý souhlasil až teprve ve chvíli, kdy šel ven i děda... :D A v toto odpoledne jsem jen tak seděla u rybníčka pozorovala kachny a užívala si přicházejícího podzimu.



Tak dnes mi Alda chtěl udělat radost a alespoň jednou se na mě takto pěkně podíval :-) A před foťákem neutíkal.




Básně nemají pravidla

6. září 2017 v 13:30 | Ortie |  Básně
Včera mi v e-mailové poště přistál odkaz na článek rad pro mladé básníky, aby se dozvěděli jak básně psát... Přečetla jsem si to, i když se musím přiznat, že jsem k tomu chovala skepsi... Protože v něčem takovém se obvykle moc neporadí a spíše se tam najde teorie, kterou stejně většina lidí zná ze školních lavic, já osobně si myslím, že psát básně se nedá někoho naučit, že na to ten človkě musí přijít sám a spíše mi připadá, že by se po dočtení takového článku člověk spíše začal svázán pravidly a bál by se experimentovat, zvlášť když by si sebou třeba nebyl jistý a to je vlastně strašně smutné...
A opravdu tento článek nebyl výjimkou... A na jeho popud jsem napsala básničku... Takže pro mě vlastně k něčemu byl :D Takže děkuji tomu, kdo mi ho poslal!

Básně nemají pravidla

Nutit se psát,
hledat inspiraci nad bílým papírem...
Není to trochu hloupé?

Dle návodu poselství ukrýt mezi řádky,
ale v poezii měly by být naše vlastní hrátky...
Tak proč se držet zpátky?
Slovníky rýmů můžou být někdy skoupé!

Vždyť poezie měla by být o hře nás samých,
vyblbnout se, ze všeho vypsat se na básních malých,
přeci nemusíme hledat uznání jiných.
O to snad nejde!?!

Díky teorii budeme znalí způsobů.
Ale proč nepsat, tak jak se nám to líbí?
Vždyť nejde jen o to, co pravidla míní,
taky někdy musíme použít vlastní hlavu!

Autorská krize

5. září 2017 v 16:04 | Ortie |  Útržky z deníku
Byla noc a já trhala papíry, na kterých jsem měla připravenou další část knihy k přepisu, zároveň mi to trhalo srdce, ale v té chvíli jsem nemohla jinak...
"Nemohla sis to nechat na jindy?" Ano, to byla jednoduchá otázka, vždyť už bylo notně po půlnoci... Ale já jsem v tu chvíli nemohla jinak, užíralo mě to, bolelo mě to, plakala jsem. Už nikdy jsem nechtěla pstá, i když je to věc, kterou miluji, ale začalo mi to vnitřně ubližovat. Nějak jsem to v tu chvíli neuměla popsat... Ale vlastně jsem se ani necítila nepochopená, jen jsem se v jednu chvíli cítila prázdná, sama sebou ublížená a vlastně jsem neměla tušení, co budu dělat... Bylo to pro mě zvláštní.
Věděla jsem, že brzy musím zjistit, jak na tom budu dále, protože mám domluvené další čtení... Chvíli jsem se potácela a v hlavě jsem měla myšlenku, která mě trochu děsila: Co když už nikdy nebudu schopná psát?
Čtení jsem neodvolala, jen se mi z představy, že budu číst vlastní básně zvedal žaludek a já se bála, že se tam akorát skácím, ale stále jsem nějak doufala, že se to zlepší.
Seděla jsem u stolu, ruka se mi třásla, přede mnou na stole byl položen papír a na něm roztřeseným písmem napsaná básnička a mě třeštěla hlava od bolesti, která mi vystřelovala z ruky, nechápala jsem to... Jako bych utrpěla psychické trauma, znám tiky spojené s nějakým stresem i na vlastní kůži, ale tohle bylo mnohem silnější. Jen nevím, co to způsobilo.
Hlava plná nápadů, jen ruka neschopna je zapsat, po tváři stékaly slzy.
Nevzdám se, opakovala jsem si, nějak to odezní!
Každý den jsem alespoň chvíli zkoušela psát... Ze starších dílek se mi dělalo špatně, ale pomalu jsem vybírala básně na čtení a snažila se překonat bolest...
Skoro dva týdny to takto šlo a zdálo se, že to neustupuje až teprve včera, ruka se třásla méně a už mi přestávají moje starší díla vadit, tak snad je taková dorbná krize překonána a další nenastane... Jen mě mrzí, že nevím čím byla spuštěna...

Podvečerní vycházka se psy

5. září 2017 v 15:41 | Ortie |  Fotografie
V létě jsem vlastně ani přílíš nefotila, spíše vznikaly fotografie rodinné, ale znova jsem začala více fotit i možná lehce umělecky (nebo jsem se alespoň začala snažit, aby měly alespoň nějakou uměleckou hodnotu) zase až vlatně v posledním týdnu prázdnin. Vlastně to bylo způsobeno i tím, že jsem si koupila sama sobě předčasný dárek k narozeninám (konečně po více jak roce plánování). Koupila jsem si zrcadlovku a začala se s ní učit fotit a nějaké moje pokusy, které vznikly ještě v prvním týdnu používání, jsem se rozhodla dnes zveřejnit. Časem se snad zlepším, vím, že zatím to není ještě nějak skvělé, ale snaha je.
Taky jsem hned den po koupi začala mít jistou uměleckou krizi a musela jsem se do focení vždy z prvních chvil nutit a stále jsem nemohla najít to dřívější zapálení, ale mám radost, že jsem i přes počáteční odpor vydržela, protože by mě mrzelo, kdybych se tomu nevěnovala a již jsem již zae radost našla...






Cesta zpět

5. září 2017 v 15:10 | Ortie |  Básně
Cesta zpět


Pohlédni za sebe, jen otoč hlavu!
Co vidíš válet se v prachu?
Není ti líto nevinného dítěte?
Jasně ještě si o něj típni cigaretu,
tím vážně všechno napravíš...


Proč jsi tak bezcitný?
Copak ty nevidíš, že pláče?
Sleduj! Po čí tváři kutálejí se slzy?
Chceš odejít, zahnat alkoholem trauma?
Ale dítko pevně se drží lemu kalhot!


Dítě chtělo by být s tebou!
Přestaň se hnát za tím za čímvlastně ani nechceš,
opět vytáhni sny zpod postele,
přestaň ubližovat dítěti, které tě miluje,
jen se usměj na stromy kolem prašné cesty...