Srpen 2017

Básně a zápisky

12. srpna 2017 v 18:40 | Ortie |  Básně

Představy jak bílý papír...
Nic v nich není a to nic se může stát vším...
Stačí tužka, která papír zprzní,
nebo pomiluje jako křehkou dívku.
Rozhodnutí zůstává na nás!


Do uší proniká hudba,
chtěla bych také psát
a po přečtení mačkat dopisy
a stát se svým vlastním posledním čtenářem!
Už zase cituji! Měla bych si přečíst Racka!
A ve smrti není bolesti,
já nejsem hodna pověsti.
Zase pokrucuji verše jiných.
Ach, jaká sprostota!


Měla bych psát o touze,
kterou mám v srdci.
Mohla bych napsat o pohledu,
který mám před sebou.
Měla bych napsat o hudbě,
která se mi line do uší.
Mohla bych napsat o milování,
které zalévá večery...
Námětů spousta a ještě více,
jen já nevím z jakého konce je uchopit...


Trochu slz a bolest hlavy - přímá souvislot?
Touha a láska v srdci - nesouvisí přímo?
Chci pohladit, ale nevzbudit - sedím na zemi!
Černý čaj - poslouchám Kluse.
Možná bych mohla napsat dopis plný lásky a potichu se vytratit - bylo by mu lépe?
Sobeckost nedovolí - moje srdce plane lásky touhou...
Co když zmizí? Co já tady? Nevím!


Večer před usnutím mě bolela hlava a zle mi bylo, ale přes všechno jsem se cítila krásně. Moc krásně a usínala jsem s úsměvěm na tváři. Nevalšovaným! Ano, jsem zamilovaná a šťastná, protože ho mám!


Dostala jsem chuť opít se,
opitá už jsem láskou,
tak hlavu zatemnit ještě dalším způsobem asi by neškodilo...


Sen?

Spánek bezesný vepsaný v tvář!
Či se jen takto zdáš?
Klid, ve kterém se nedá číst...

Ticho protrhává pouze dech!
V takové chvíli si slova, čerte, nech!
Jen sedět a potichounku se dívat...

Několik pusinek na ruku rozdám!
Dle zachvění poznám, že se sama sobě nezdám.
Venku zabrumlalo temné nebe.

Možná vyprávím snad jen svůj sen?
Ale ne, vždyť je bílý den!
A já tu můžu být s ním...


Cítit štěstí jen z přítomnosti druhého,
lásku z doteku rukou
a radost z úsměvu.
Radovat se z drobností a tulit se před spaním...
Toužit po přítomnosti toho druhého...
Milovat!
A čas se nezastaví a moje srdce ovládá láska více a více...