Trápím se asi zbytečností?

9. července 2017 v 0:44 | Ortie |  Útržky z deníku
Přítel se rozhodl pro univerzitu a já bych mu měla být oporou a podporou a místo toho jsem ta uplakaná část, která mu jeho rozhodnutí akorát tak podtrhává... I když opravdu velice se snažím být v tomto ohledu nesobecká a nemyslet na sebe, ale stejně po večerech pláču, a tak akorát ho piřvádím do psychické nepohody. Je snad pravda, že tomu koho moc milujeme, nejvíce i ubližujeme?
Vlastně všechno začalo a vzniklo nevinně můj milovaný se dostal na všechny tři vysoké školy, na které se přihlásil, to by se dalo označit za veliký úspěch a je opravdu velice šikovný, že se na všechny tři dostal, v tomto by pro mě nebyl vůbec žádný problém, já jsem dokonce na svého partnera byla a stále jsem velice hrdá, že se mu vůbec takováto věc povedla. Jen problém nastal v okamžiku, když vyvstala otázka, kterou univerzitu nakonec zvolí...? Jenda byla vyškrtnutá okamžitě, jen z ostatních nevěděl, jak se rozhodnout, nebo mi to aspoň říkal, že to neví, ale já mu věřím, takže to ještě určitě v té chvíli jistě nevěděl... Já jsem doufala a přála si, aby volba padla na město, které je blíže mému bydlišti (vím jsem velice sobecká, ale prostě já si přeji být s osobou, kterou miluji nade vše na světě co nejvíce a to jde hned lépe, když je vzdálenost devadesát kilometrů, než když je skorem dvakrát tak dlouhá). Pokaždé když jsem jen pomyslela, že by byla možnost být mu takto blízko, tak jsem se usmála a moje srdce zaplesalo takovou radostí z očekávání, ale pak jsem si vždy uvědomila, že volba bohužel na toto město asi nepadne a to se mi vždy srdce sevřelo krunýřem smutku. Samozřejmě uvědomuji si, že je druhé město mnohem výhodnější, že se mému milému více líbí, že je pro něj vyšší šance školu dodělat a celkově se mu mnohem více líbí... Přesto všechno jsem velice sobecky doufala, že třeba se rozhodne pro první město, protože by to měl blíže ke mně, já vím naivní představa, ale já jsem se jí stejně držela jako klíště a upírala jsem na ni poslední moje střípky naděje, že mu budu moci být tak blízko... Však postupem času mi začínalo být čím dále tím jasnější, že to nevyjde, tak jak chci já a já to chápala a chápu, vždyť je to jeho budoucnost a já vlastně nemůžu chtít, aby se na mě v takové věci ohlížel, to by bylo ode mě moc hnusné, tak jsem se snažila a snažím stále (i když asi bohužel ne moc dobře) podporovat a přát mu to, aby se tam měl krásně...
Bylo mi sice řečeno, že stačí slovo a půjde do města, do kterého chci já... Ale přeci nemůžu ho takto zneužívat a ničit mu jeho život jenom proto, že mně by to udělalo radost, kdyby mi byl blíže...to si přeci nemůžu dovolit, nemůžu být tak moc sobecká. Stačí, že ví o tom, že mě to trápí a je mi z toho smutno, kdybych byla co k čemu, tak neví ani to, tak ho podporuji a jsem šťastná a mám radost, že si vybral školu, kterou si vybral. Ale já místo toho vzlykám do polštářů a marně se snažím zastavit příval slz, které se derou do mých očí...
Dokonce jsem skoro začala nenávidět město, ve kterém jsem nikdy nebyla a to jen proto, že můj drahý bude kvůli němu dále, vlastně jsem ho začala nemít ráda, kvůli tomu, že je lepší než město, které bych chtěla já... Ach, jaký paradox!
Pořád o tom přemýšlím, jak se s tím srovnat a jak z toho mít radost, jak nad tím přestat plakat a jak se těšit z toho jak často ho budu moci vídat, jak být více optimistická a jak začít mít ráda to město...? Vlastně je toho ještě i více, ale to by bylo na dlouhé vyprávění.
Možná, kdybych ho ještě poprosila, tak by byl čas to rozhodnutí změnit, ale to přeci mu nemůžu udělat, nemůžu mu tím tak ublížit, na to ho až příliš moc miluji a moc mi na něm záleží. Je to první člověk, u kterého jsem pořádně překonala mojí sobeckost a snažím se udělat něco, co bude výhodné pro něj a ne pro mě...
Třeba nakonec zjistím, že smutek byl zcela zbytečný... Ale nějak se zatím nemůžu vůbec přesvědčit, zatím mě to jenom trápí...
Dokonce jsem kvůli tomu, jak se mi to město znechutila odmítla pozvání do kočičí kavárny, která je v tom městě a přitom kočky miluji a ve společnosti člověka, kterého miluji ze všeho nejvíce na světě, no, co více si přát? Ale já stejně mého miláčka odmítla... A co jsem udělala nedlouho po tom? Řekla jsem, že si zajdu do kočičí kavárny, vlastně jsem si to pořádně to ani neuvědomila, prostě to ze mě tak vypadlo... A brouček byl z toho smutný a zcela oprávněně... Zařekla jsem se, že jestli někdy půjdu do kavárny s kočičkami, tak jedině s ním a klidně i v tom městě, které se mi vůbec zatím nelíbí, hlavně že budu s ním.
Mohla bych psát více, ale už takto jsem se dosti rozepsala vlastně o zcela, pro ostatní, nepodstatné, nedůležité a nečtivé věci... Ale já jsem to prostě ze sebe prostě potřebovala všechno dostat aspoň nějak vedle sebe, tak snad příliš nevadí...?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Niana Niana | E-mail | Web | 9. července 2017 v 9:29 | Reagovat

Určitě nevadí :)
Na konci všechno dobře dopadne... a jestli nedopadlo, tak to ještě není konec...
Drž se =)

2 knihovnameduse knihovnameduse | 9. července 2017 v 10:00 | Reagovat

[1]: Já jsem teď jenom smutná, ale určitě to dobře dopadne, já nechci, aby byla taková věc koncem, na to si ho moc vážím a i si moc cením naší lásky a rozhodně nehodlám se ho kvůli této věci vzdát. Určitě bude zase všechno krásné, ono nic nejde zcela bez problémů :)

3 jk-art jk-art | Web | 10. července 2017 v 2:13 | Reagovat

Zbytečností bych toto trápení určitě nenazvala. Sama si dobře vzpomínám, jak mě vždy trápilo, když ode mě byl přítel "daleko" - paradoxně vzdálenostně ani tak ne, jako spíš tím, že na mě nedobrovolně neměl čas, anebo jsem ho neměla já, kupříkladu kvůli škole. Nespočetkrát jsem kvůli tomu i brečela. Postupem času se to ale srovnalo. A stejně tak věřím, že by se to určitě srovnalo i u vás. :)
A co jsem tak četla, tak sobecká mi rozhodně nepřipadáš. Naopak na mě působíš jako rozumná přítelkyně, co má svoji drahou polovičku velmi ráda a bere na ni ohledy. ;)
Na druhou stranu bych se možná tak úplně nezdráhala příteli naznačit, že bys upřednostnila, aby byl blíž. Přeci jen je to dospělý muž a určitě umí samostatně přemýšlet a dospět k rozumnému rozhodnutí.
Těžko ti tu teď něco vyloženě poradit. Snad jen to, že by bylo dobré věřit ve váš vztah a pokud by se přítel skutečně rozhodl pro tu vzdálenější školu, brát to jako určitou životní etapu a že to tak přece také nebude navždy. :)

4 bomodotoda bomodotoda | Web | 11. července 2017 v 20:03 | Reagovat

a nešlo by se nějak k němu přiblížit? bydlet s ním v tom městě, kde on bude nejspíš studovat?

5 knihovnameduse knihovnameduse | 12. července 2017 v 15:33 | Reagovat

[3]: Určitě se to nějak srovná, když dva chtějí, tak to určitě vždy jde. A já mu to i říkala, ale když jsme probrali klady a zápory, tak jsme zjistili, že vlastně jediný pořádný klad by byl menší vzdálenost...

[4]: No, tak poněvadž je mi teprve 16 let, tak opravdu se nemůžu jen tak rozhodnout, že se přestěhuji... :D Možná tak za tři roky po maturitě, budeme někde ve stejném městě...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama