Úryvek z knihy - Monolog Múzy

5. června 2017 v 21:48 | Ortie |  Potřeba psát

Rozhodla jsem se zde zveřejnit malou ukázku z knihy, kterou momentálně píšu, pokračuji sice velice pomalu, ale musím říci, že mě to baví, tak třeba to bude dílko, které i jednou dokončím...

Probral se. Nad ním stála ona, vzduchu bylo najednou dost. Pohlédla na něj se smutkem v očích. Ta kterou si myslel, že jedinou miloval - jeho Múza. Myslel si, že jeho... Chtěl něco říci, možná jí chtěl nadávat a být hnusný, jenže než stačil cokoli vypustit z úst, promluvila ona a mluvila dlouho: "Tak jsem zase tady u vás... Ano, vím, srdím kouřem cigaret, cizí kolínskou a táhne ze mě alkohol a probdělá noc. Šaty mám špinavé, ano, moje černé vdovské šaty jsou špinavé, zase se válely po zemi... Prý bych si je už ani nemusela oblékat, když každou noc, každý den, skoro každým okamžikem ležím v posteli. Pokaždé sice z někým jiným...
Ach, pane, já nejsem věrná! Ani nevíte, jak bych chtěla být, ale já to neumím. Přijdu jako pejsek, ke každému kdo mě zavolá. Přijdu a zůstanu hodinu, minutu, někdy den a někdy táden, ale vždy odejdu...a vždycky odcházím...vždycky... A odhazuji moje černé vdovské šaty na zem do prachu. Pane, nezlobte se na mě, já za to nemůžu! Já už taková jsem! Jsem děvka! Ale...děvka, co to dělá zadarmo... Od nikoho nic nechci!
Jen někdy...odnesu si krev, krev v rukou, mohla bych se v ní i koupat! Kolik krve už kvůli mně bylo prolito? A já nechci, já už nechci! Já...se krve děsím... Pane, proč mě zase voláte? Já už k vám nechci přistupovat, objímat, já už vám nechci šeptat do ucha rady, které vám stejně nedělají dobře, já už vás nechci líbat, vždyť potom...z vás akorát táhne, co by nikdy nemělo!
A víte, víte, jak vám to škodí. Vy to víte, já to vím, ale vy mě neposloucháte. A potom po probdělé noci? Kdy jen popelník je plný cigaret? Co máte? Dopsanou další povídku? Stojí vám to za to? Ano, stane se jistě součástí něčeho úchvatného! A potom? Potom vám zas jistě skápne krev... do mých chladných rukou... Protože zjistíte, že to není dle toho. Jak jste si to vysnil... Že to asi není dle mé rady. Ach, kolik bolesti, já, já nechci bolest! Já vás miluji! Miluji vás, ale neumím svou lásku najevo dát...
Vaši bolest, vaši bolest odnáším v náručí jako duši, jako duši dítěte do nebe. Ale už vám ji nikdy nevrátím a je jí víc a víc a je to těžké břemeno, které musím vláčet dále...
A když se vás potom ptají, jak jste to dokázal... Vzpomenete si! Na co? Na svoje ruce... Přitáhnete rukávy níže a jen odvětíte něco ve smyslu, že jste to nedokázal vy, ale já... A tak na mě hodíte veškerou vinu! A copak za to můžu? Já? Já dcera smrti! Já, která je odkojená na jejím prsu plném nikotinu a krmena nedopalky nocí? Myslíte, že já za to můžu? Že já můžu za to, jaká jsem? Já taková nechci být, já už nechci nosit černé, rozedrané, alkoholem a potem a kdoví čím ještě páchnoucí vdovské šaty... Já už nechci, aby z mého těla sálala vůně cizích kolínských, kouře, probdělých nocí, cizích postelí...
Radši bych sama zemřela! Ale copak může Múza zemřít? Nemůže! Já musím žít, musím přežívat, i když třeba nechci... Ale vy, vy pane, vy můžete zemřít! Jen vás prosím, prosím žijte... Žijte kvůli mně, víte, co já k vám cítím...
Jen už mě nevolejte! Já vás budu z povzdálí sledovat a budu se radovat z vaší radosti života... Jen už nikdy nepřijdu... Nikdy už nebudete psát... Nebo aspoň ne, aby vás za to lidé milovali... Ale věřte mi, bude vám tak líp! Třeba najdete i někoho, koho budete skutečně milovat a ona vás a lásce nebude nic brátni, třeba ji už máte blízko...
Budete šťastný a já také, protože vás budu moci pozorovat ve chvílích, kdy nebudu jinému lehat do postele a jinému šeptat do ucha, tak budu sledovat vás a radovat se z vašeho štěstí...
A jiným budu šeptat do ucha: Miláčku, ano, takto je to správně, děláš to krásně, jen pokračuj, ještě dopiš čárku, tečku... A všechno bude dobré, jen mi věř...
Ale když nebudu muset jiným lhát, tak budu blízko vás, pane. Přísahám! Ale teď už mě nechte být, nesahejte na mě, nesnažte se mě políbit, nesnažte se ze mě servat šaty...
Já vás miluji, a proto musím odejít, nebojte budete šťastný... Jen mě prosím nechtě odejít. Miluji vás! Navždy sbohem," při posledních slovech jí přeskočil hlas, asi se rozplakala, sama si zlomila své neexistující srdce... Nemohla říci, že by jí ho zlomil Birghir, protože ten ji od sebe neodháněl, ten ne! A ještě vlastně si neměla, co zlomit, Múzy přece nemají srdce a bez toho se hůře láme. Tak by se dalo říci, že v ní asi jen něco prasklo, musela ho opustit a to pro ni bylo těžké... Ale věděla co je správné.
Otočila se! Na podlaze zůstaly jen otisky jejích bosých nohou, než otevřela dveře ještě jenou na něj pohlédla, měl slzy v očích a jinak vypadal jako z kamene. Nic více se v něm nepohlo! Ani nemrkal! Jen tam tak byl! Lehce se pousmála, dveře se s vrznutím otevřely a ona odešla pryč, už neměla v plánu se nikdy vrátit...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Fredy Kruger Fredy Kruger | 6. června 2017 v 0:53 | Reagovat

" Pokaždé, když jsem  ,, v lihu,,
říkám si : Napíšu knihu !

... však múza  mizerná ... ta  mrcha,
když vystřízlivím, - tak vyprchá !!

... Muž kouknul co napsal :  " Toť  sračka !
knihu jeť třeba psát v jednom kuse !

... dnes, na to  pořádně ožeru se !
... zahodil papír, jež zmačkal !!

2 Necrodes Necrodes | E-mail | Web | 10. června 2017 v 23:51 | Reagovat

To je skutečně působivé, pro mě dost pesimistické, ale působivé. Nemůžu než Ti popřát štěstí ve psaní a samozřejmě tu správnou múzu. Určitě to dotáhneš daleko. :)

3 Ortie Ortie | Web | 11. června 2017 v 0:45 | Reagovat

[2]: Děkuji moc :-) Ano, je to pesimistické, ale časem se to snad zlepší...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama