Budit a volat?

10. června 2017 v 22:02 | Ortie |  Útržky z deníku
Sedím, jeho profil rozkliknutý. Mám udělat to, co mám povoleno? Nebo se urdžet mé zásady nebudit? Já nevím, sama sobě jsem si slíbila, že nechám ho v klidu spát, sama vím, že by mě i to kdyby mě probudil potěšilo, ale nevím, jak to cítí on. Možná bych měla zkusti jít spát a přkekonat noční můry prostě na ně nemyslet a představit si obejmutí. Všechno asi dramatizuji! Abych se zbavila té nutkavé potřeby udržet neudržitelné, tak píšu na blog, na hudbu v pozadí se již dávno nesoustředím nejde to. Možná bych mohla psát, ale nevím, zda bych v tomto stavu neodrovnala hlavní postavu, kterou chci nechat žít, já chci, aby žila, aby mi aspoň jednou dopadl příběh dobře. Ano, chci mu udělat radost, to je jasné, chci mu udělat radost a jeho radostí zase udělat radost sobě. To jsem opravdu tak egoistická, že si okamžitě vzpomenu na vlastní radost? Stýská se mi! Ještě týden, ještě necelý týden vlastně šest dní, necelých šest dní, ale já chci, aby už utekli, aby byly pryč a já ho mohla obejmout, abych mohla obejmout osobu, kterou miluji. Už zase mám slzy v očích, to od stesku, od strachu usnout, kéž by tu byl můj milovaný... Cítím se tak prázdně...a sama a to přitom není pravda, spojení je stále. Chtělo bych spát, ale bojím se, já se bojím, já se moc bojím. Chci mu zavolat a slyšet jeho hlas, ten mě uklidní, kvůli němu možná dokážu aspoň chviku i neplakat. Ale to nemůžu, já mu nemůžu zavolat, vždyť je unavený už včera kvůli mně a mému stavu byl moc dlouho vzhůru a já měla výčitky, já mu to nemůžu znova udělat, já mu nemůžu udělat to, aby zase slyšel jak pláču. Aby o mě měl strach a já ten strach naprosto slyšela ve vzduchu a aby se mi zdálo, že pláče a já ho nemůžu obejmout (tvrdil, že neplíče...). Oči plné slz a pohled na klávesnici rozmazaný, já potřebuji... Já miluji...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Necrodes Necrodes | E-mail | Web | 11. června 2017 v 0:02 | Reagovat

Tomu rozumím. Uplynul téměř rok odrozchodu s osobou, kterou stále nemůžu dostat z hlavy. Den co den doufám třeba jen v to pouhé objetí, kterého se stejně nedočkám.
Myslím, že je správné, vážit si lásky, kterou máš, ač stesk z odloučení je trýznivý, protože pořád víš, že se dočkáš. ;)

2 Ortie Ortie | Web | 11. června 2017 v 8:57 | Reagovat

[1]: To máš pravdu, lásky si máme vážit, nikdy nevíme, kdy skončí a můžeme jen doufat, že nikdy...

3 pihovatá vopice pihovatá vopice | Web | 11. června 2017 v 10:15 | Reagovat

Je zvláštní, jak čas utíká, když to nechceme, když jsme s někým, koho milujeme a naopak, jak se čas vleče, když bychom potřebovali, aby doslova letěl.

Tak ať jsi šťastná co to jen jde.

P.S. A moc se mi líbí minulý článek, taky poslouchám hudbu těch, kteří už nežijí a nejen to, cítím to podobně, jen to neumím tak dobře napsat.

4 Ortie Ortie | Web | 11. června 2017 v 10:25 | Reagovat

[3]: Máš pravdu, že čas utíká, nebo naopak se zdá, že stojí a přitom je to stále stejné...
A moc děkuji za pochvalu mé básničky, jsem ráda, že se ti líbí.

5 Eliss Eliss | Web | 11. června 2017 v 15:07 | Reagovat

Buď statečná, drž se, a těš se na svého milovaného ♥

6 beallara beallara | Web | 11. června 2017 v 19:25 | Reagovat

Říká se tomu láska a díky tomu zázraku je na světě skutečně krásně...

7 Ortie Ortie | Web | 11. června 2017 v 21:24 | Reagovat

[5]: Děkuji, budu a těším :-)

[6]: Ano, láska je zázrak, je to největší ze všech zázraků...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama