Červen 2017

Černobílé autoportréty

Pátek v 16:05 | Ortie |  Fotografie
Jsem milovnice černobílých fotografií, a tak jsem si řekla, že bych si mohla pořídit několik nových fotografií sama sebe... Samozřejmě obyčejně by se to dalo nazvat jednoduše - "selfie", ale já nemám toto pojmenování ráda, a tak jsem řekla, že jsem nafotila autoportréty a musím říci, že jsem s výsledkem poměrně spokojena. Samozřejmě, než byly fotografie použitelné bylo třeba udělat několik úprav (oříznout fotografii, rozmazat pozadí - aby nešel vidět bordel) ale myslela jsem, že budu mít více práce... Jsem ráda, že jsem se vyfotila a trochu si procvičila své schopnosti, i když si stále říkám, že musím někoho ukecat, abych si mohla vyzkoušet vyfotit klasické portréty, protože se přeci jenom cítím lépe za fotoaparátem než před. (I když přítel mi pověděl, že vypadám jako modelka a že mi to velice sluší, ale on mi lichotí často, když vidí mé fotografie i normálně, je to od něj milé. No, jak jinak, když je to miláček :D)






Čtu Bukowského

20. června 2017 v 21:00 | Ortie |  Básně
Čtu Bukowského

Poslední sluneční paprsky a já si čtu drsně romantické básně od Bukowského,
ještě kapka sentimentu a po tváři by se svezla možná i chladná slza...

Čtu: "Stojím tady, co dělám? Obnažený jak azalka před včelou," jen on se nepárá s interpunkcí a pravidly. Já se je snažím dodržet!

Očima projíždím: "Tady jsem prý velký básník a mně se chce odpoledne spát..." slyší mě jen zvířata a příroda, jak osvobozující.

Když čtu na lavičce, tak slyší mě i jiní, já potom červenám
a předstírám raději, že nic nedělám...

Poslední slova jedné básně vydrala se na povrch: "Blažený a rozkošný, zatímco mu bude někdo šukat manželku v koupelně."
Hořce se po dočtení usměji...

A zase baráky a lidé, včely bzučí, na stěny padá odraz stromů, na chodníku mrtvá kopretina... Koho přestala bavit?

Vzpomínka na první setkání

13. června 2017 v 21:36 | Ortie |  Útržky z deníku
Byl leden. Vystoupila jsem z vlaku, nadechla se studeného vzduchu a rozhlížela jsem se, očima jsem hledala oči člověka, kterého jsem znala pouze přes písmenka, volala jsem si s ním... Ale nikdy zatím jsem se s ním nikdy v realitě neviděla. V hlavě se mi míhaly myšlenky, nakonec zvítězila ta, že ho miluji a že mu věřím, všechno se seběhlo v hlavě strašně rychle... Stál tam, usmál se na mě a já bych v té chvíli snad nevykoktala ani své jméno, proto jsem mu pouze oplatila úsměv a pokusila se pozdravit, nevím jak moc úspěšně. Pomalu jsme k sobě došli, pohlédli si do očí a on mě obejmul, já bych na to nenašla odvahu. Roztřásly se mi nohy. Ne, nebyla mi zima, jen jsem byla strašně nervózní, ale zároveň mi bylo v jeho objetí tak krásně...pořád si to živě vybavuji. Nevím, jak dlouho jsme tam tak stáli a lidé kolem nás proudili v nezastavitelných proudech...
Pomalu jsme šli vedle sebe, moc jsme nemluvili, i když mně se pomalu vracela řeč, takže jsem začínala býti trochu více komunikativní, což mu očividně udělalo radost... Šli jsme vedle sebe, naše ruce se občas nenápadně dotkly, ale ani jeden asi nenašel odvahu vložit svou dlaň do dlaně toho druhého... Cestou mě ještě jednou obejmul, toto obejmutí bylo vyrušeno telefonátem od babičky, která si myslela, že jsem někde zcela jinde. Podařilo se mi ji uklidnit a přesvědčit, že jsem skutečně tam, kde mám být. Možná jsem neměla lhát, ale pustila by mě?
Povídali jsme si spolu a mně bylo krásně. Vlastně do teď když jsem s ním tak je mi krásně...
Vím, že jsme stáli v jeho pokoji a chystali se vyrazit na oběd, když mě poprvé políbil, ale ani toto neproběhlo ideálně, vyrušil nás jeho otec a já se neubránila smíchu :D
Celý den byl pro mě strašně kouzelný, byla jsem s osobou, po které jsem toužila už dva měsíce.
Večer proběhla hlavní akce, kvůli které jsem jela mého milovaného navštívit jeho maturitní ples. Vlastně poprvé jsem si zatancovala s mužem... Asi jsme díky mně vrazili do několika lidí a možá jsem mu i šlápla na nohu, to jsem už raději asi zapomněla, abych se necítila tolik trapně. :D Ale tak mohla jsem t svést i na alkohol, kterého jsem sice nevypila moc, ale já jsem člověk, který není zvyklí pít, takže mi pak stačí asi málo. Rozhodně jsem to nepřehnala, chodila jsem po svých, uvědomovala si vše a byla spokojená, ani mi nebylo špatně, jen jsem se mírně motala a byla veselá, což jsem ale poměrně často.
Když jsme dorazili k němu domů odehrávalo se v mé hlavě veliké dilema, zda si k němu lehnout do postele a prostě spát vedle něho (nebo spíše přitulená k němu)? Nakonec to dopadlo tak, že jsem spala u něj v posteli a ani jsem to nepovažovala za nic špatného, stejně jsme nespali dlouho, protože jsem musela brzy odjíždět a žádné nepřístojnosti se neděli, takže jsem i zpětně usoudila, že se nejednalo o nic špatného.
Při prvním loučením s mým milovaným jsem se neubránila slzám, což se mi nestává, abych při loučení plakala, ale tady to tak bylo a vlastně je to tak pokaždé, když se loučíme... Obvykle pláčeme oba...

Tak toto bylo nějak ve zkratce popsané první setkání s mým milovaným přítelem, které proběhlo už před nějakou dobou, ale teď se ve mně nějak ty emoce probudila a měla jsem úpornou potřebu je zaznamenat...

Budu mít autorské čtení

11. června 2017 v 21:24 | Ortie |  Útržky z deníku
Tak konečně jsem dosáhla toho, že budu mít první autorské čtení mé poezie. Vlastně ani nevím, jak se mi to povedlo, jen tak pro zajímavost jsem oslovila majitelku mého oblíbeného antikvariátu, zda by neměla zájem uspořádat nějaké autorské čtení a náhoda tomu chtěla, že ona sama to měla v plánu... Takže za měsíc budu mít první oficiální a veřejné autrské čtení a už teď jsem nervózní: Co tam přečtu? Co k tomu řeknu? Jak ty lidi neunudit? Nebudu se moc zasekávat? Nerozesměji se v nejméně vhodný okamžik? Přijde někdo? Vydrží někdo do konce? Co já jim tak můžu povídat? Nebudou čekat něco více? A další otázky v podobném duchu. Vůbec jen vybrat z mé rozsáhlé tvorby básně, které bych mohla přečíst je strašně složité, protože se mi strašně špatně hodnotí vlastní tvorba... Asi budu potřebovat od někoho radu, ale přemýšlím koho požádat... Kdo by si našel čas se mnou procházet mé verše? Nabídl se můj přítel a vím, že se strašně snažil nějaké vybrat, ale stala se jedna pro mě strašně milá věc, nemůže se rozhodnou, které jsou horší. Má na mou tvorbu strašně hezký názor a těžko se mu hodnotí objektivně, takže musím se spolehnout na vlastní názor, nebo někoho ještě ulovit, kdo mi poradí, nebo by taky mohl rozhodnout los, možností je docela hodně. Ale vlastně se i docela bojím a to přitom zbývá ještě tolik času, ale zároveň jsem nadšená, dosáhla jsem něčeho po čem jsem toužila, ještě uvidím, jak to celé dopadne, ale rozhodně to může být velice zajímavá zkušenost...

Budit a volat?

10. června 2017 v 22:02 | Ortie |  Útržky z deníku
Sedím, jeho profil rozkliknutý. Mám udělat to, co mám povoleno? Nebo se urdžet mé zásady nebudit? Já nevím, sama sobě jsem si slíbila, že nechám ho v klidu spát, sama vím, že by mě i to kdyby mě probudil potěšilo, ale nevím, jak to cítí on. Možná bych měla zkusti jít spát a přkekonat noční můry prostě na ně nemyslet a představit si obejmutí. Všechno asi dramatizuji! Abych se zbavila té nutkavé potřeby udržet neudržitelné, tak píšu na blog, na hudbu v pozadí se již dávno nesoustředím nejde to. Možná bych mohla psát, ale nevím, zda bych v tomto stavu neodrovnala hlavní postavu, kterou chci nechat žít, já chci, aby žila, aby mi aspoň jednou dopadl příběh dobře. Ano, chci mu udělat radost, to je jasné, chci mu udělat radost a jeho radostí zase udělat radost sobě. To jsem opravdu tak egoistická, že si okamžitě vzpomenu na vlastní radost? Stýská se mi! Ještě týden, ještě necelý týden vlastně šest dní, necelých šest dní, ale já chci, aby už utekli, aby byly pryč a já ho mohla obejmout, abych mohla obejmout osobu, kterou miluji. Už zase mám slzy v očích, to od stesku, od strachu usnout, kéž by tu byl můj milovaný... Cítím se tak prázdně...a sama a to přitom není pravda, spojení je stále. Chtělo bych spát, ale bojím se, já se bojím, já se moc bojím. Chci mu zavolat a slyšet jeho hlas, ten mě uklidní, kvůli němu možná dokážu aspoň chviku i neplakat. Ale to nemůžu, já mu nemůžu zavolat, vždyť je unavený už včera kvůli mně a mému stavu byl moc dlouho vzhůru a já měla výčitky, já mu to nemůžu znova udělat, já mu nemůžu udělat to, aby zase slyšel jak pláču. Aby o mě měl strach a já ten strach naprosto slyšela ve vzduchu a aby se mi zdálo, že pláče a já ho nemůžu obejmout (tvrdil, že neplíče...). Oči plné slz a pohled na klávesnici rozmazaný, já potřebuji... Já miluji...

Vypravečka

10. června 2017 v 21:52 | Ortie |  Básně

Vypravěčka


S hrnkem černé kávy, kterou nepiji,
přemýšlím o zemi, ve které nežiji,
sedím na židli, která beztak není v mém pokoji,
poslouchám hudbu lidí, kteří již nežijí...

Vlnovkoupřeškrtávám slova, která určitě nebyla napsána,
kolem mě hroutí se realita, která ve snech vrcholu dosáhla,
kolena tisknu k tváři, která už pomalu vychladla,
čekám až opadají části těla, která stejně moje nebyla...

Do dálky nepřítomný úsmev, který nikomu nedaruji,
zelené oči, které už jen svým chladem odrazují,
dlouhé kostnaté prsty, které neslibují pohlazení,
ne tahle není ta, kterou všichni milují...

A já jsem ta, která vyprávěla příběh tento,
a že je tu člověk, který nepochopí...čert vem to,
vždyť je to nepochopení, kterého dosáhneme lehko,
možná vnořením do duše, která sahá jen mělko!

Úryvek z knihy - Monolog Múzy

5. června 2017 v 21:48 | Ortie |  Potřeba psát

Rozhodla jsem se zde zveřejnit malou ukázku z knihy, kterou momentálně píšu, pokračuji sice velice pomalu, ale musím říci, že mě to baví, tak třeba to bude dílko, které i jednou dokončím...

Probral se. Nad ním stála ona, vzduchu bylo najednou dost. Pohlédla na něj se smutkem v očích. Ta kterou si myslel, že jedinou miloval - jeho Múza. Myslel si, že jeho... Chtěl něco říci, možná jí chtěl nadávat a být hnusný, jenže než stačil cokoli vypustit z úst, promluvila ona a mluvila dlouho: "Tak jsem zase tady u vás... Ano, vím, srdím kouřem cigaret, cizí kolínskou a táhne ze mě alkohol a probdělá noc. Šaty mám špinavé, ano, moje černé vdovské šaty jsou špinavé, zase se válely po zemi... Prý bych si je už ani nemusela oblékat, když každou noc, každý den, skoro každým okamžikem ležím v posteli. Pokaždé sice z někým jiným...
Ach, pane, já nejsem věrná! Ani nevíte, jak bych chtěla být, ale já to neumím. Přijdu jako pejsek, ke každému kdo mě zavolá. Přijdu a zůstanu hodinu, minutu, někdy den a někdy táden, ale vždy odejdu...a vždycky odcházím...vždycky... A odhazuji moje černé vdovské šaty na zem do prachu. Pane, nezlobte se na mě, já za to nemůžu! Já už taková jsem! Jsem děvka! Ale...děvka, co to dělá zadarmo... Od nikoho nic nechci!
Jen někdy...odnesu si krev, krev v rukou, mohla bych se v ní i koupat! Kolik krve už kvůli mně bylo prolito? A já nechci, já už nechci! Já...se krve děsím... Pane, proč mě zase voláte? Já už k vám nechci přistupovat, objímat, já už vám nechci šeptat do ucha rady, které vám stejně nedělají dobře, já už vás nechci líbat, vždyť potom...z vás akorát táhne, co by nikdy nemělo!
A víte, víte, jak vám to škodí. Vy to víte, já to vím, ale vy mě neposloucháte. A potom po probdělé noci? Kdy jen popelník je plný cigaret? Co máte? Dopsanou další povídku? Stojí vám to za to? Ano, stane se jistě součástí něčeho úchvatného! A potom? Potom vám zas jistě skápne krev... do mých chladných rukou... Protože zjistíte, že to není dle toho. Jak jste si to vysnil... Že to asi není dle mé rady. Ach, kolik bolesti, já, já nechci bolest! Já vás miluji! Miluji vás, ale neumím svou lásku najevo dát...
Vaši bolest, vaši bolest odnáším v náručí jako duši, jako duši dítěte do nebe. Ale už vám ji nikdy nevrátím a je jí víc a víc a je to těžké břemeno, které musím vláčet dále...
A když se vás potom ptají, jak jste to dokázal... Vzpomenete si! Na co? Na svoje ruce... Přitáhnete rukávy níže a jen odvětíte něco ve smyslu, že jste to nedokázal vy, ale já... A tak na mě hodíte veškerou vinu! A copak za to můžu? Já? Já dcera smrti! Já, která je odkojená na jejím prsu plném nikotinu a krmena nedopalky nocí? Myslíte, že já za to můžu? Že já můžu za to, jaká jsem? Já taková nechci být, já už nechci nosit černé, rozedrané, alkoholem a potem a kdoví čím ještě páchnoucí vdovské šaty... Já už nechci, aby z mého těla sálala vůně cizích kolínských, kouře, probdělých nocí, cizích postelí...
Radši bych sama zemřela! Ale copak může Múza zemřít? Nemůže! Já musím žít, musím přežívat, i když třeba nechci... Ale vy, vy pane, vy můžete zemřít! Jen vás prosím, prosím žijte... Žijte kvůli mně, víte, co já k vám cítím...
Jen už mě nevolejte! Já vás budu z povzdálí sledovat a budu se radovat z vaší radosti života... Jen už nikdy nepřijdu... Nikdy už nebudete psát... Nebo aspoň ne, aby vás za to lidé milovali... Ale věřte mi, bude vám tak líp! Třeba najdete i někoho, koho budete skutečně milovat a ona vás a lásce nebude nic brátni, třeba ji už máte blízko...
Budete šťastný a já také, protože vás budu moci pozorovat ve chvílích, kdy nebudu jinému lehat do postele a jinému šeptat do ucha, tak budu sledovat vás a radovat se z vašeho štěstí...
A jiným budu šeptat do ucha: Miláčku, ano, takto je to správně, děláš to krásně, jen pokračuj, ještě dopiš čárku, tečku... A všechno bude dobré, jen mi věř...
Ale když nebudu muset jiným lhát, tak budu blízko vás, pane. Přísahám! Ale teď už mě nechte být, nesahejte na mě, nesnažte se mě políbit, nesnažte se ze mě servat šaty...
Já vás miluji, a proto musím odejít, nebojte budete šťastný... Jen mě prosím nechtě odejít. Miluji vás! Navždy sbohem," při posledních slovech jí přeskočil hlas, asi se rozplakala, sama si zlomila své neexistující srdce... Nemohla říci, že by jí ho zlomil Birghir, protože ten ji od sebe neodháněl, ten ne! A ještě vlastně si neměla, co zlomit, Múzy přece nemají srdce a bez toho se hůře láme. Tak by se dalo říci, že v ní asi jen něco prasklo, musela ho opustit a to pro ni bylo těžké... Ale věděla co je správné.
Otočila se! Na podlaze zůstaly jen otisky jejích bosých nohou, než otevřela dveře ještě jenou na něj pohlédla, měl slzy v očích a jinak vypadal jako z kamene. Nic více se v něm nepohlo! Ani nemrkal! Jen tam tak byl! Lehce se pousmála, dveře se s vrznutím otevřely a ona odešla pryč, už neměla v plánu se nikdy vrátit...

Veveruška

4. června 2017 v 13:07 | Ortie |  Fotografie
Dnes jsem šla k prababičce a cestou jsem měla tu čest potkat tuto krásnou zrzku, která mi chvilku ochotně pózovala, tedy pouze do chvíle, než se s ní chtěl seznámit i můj pes, ale přesto se několik fotografií vyvedlo...




Vycházka hlavně za bylinkami

4. června 2017 v 13:03 | Ortie |  Fotografie
Včera jsem vzala košíček, psa a vyrazila jsem na louky a do hájů sbírat bylinky a čerpat energii z přírody... Svítilo slunce, které mě skoro uspávala, a tak jsem šla jen pomaličku a užívala si stín stromů, cvrlikání ptáčků, bzučení včel, focení a nakonec i chladivou vodu.

Růže tak nádherně voní, že jsem se neubránila a nasbírala jsem si několik kvítků na čajík...

Kvůli takovým záběrům mám slunce ráda...

Květy bezu voní omamně...

Beruška koupající se ve slunečním světle.