Kam mě nohy nesly...

2. dubna 2017 v 23:00 | Ortie |  Útržky z deníku
Venku svítilo sluníčko, bylo teplo a ve větvích stromů zpívali ptáčci. Trochu mě zamrzelo, že neumím rozeznávat jejich hlasy, ale přesto mě tato jejich symfonie uklidňovala a houpala krásným, sluncem prohřátým, jarním vzduchem. Musela jsem si sundat svetr, protože sluníčko se z plných sil opíralo do černé pleteniny a já se nechtěla uvařit ve vlastní šťávě.
Pes běhal radostně po louce, v jednu chvíli lovil včely, asi ho rozčiloval jejich bzukot, který se mně naopak velice líbil. Za chvilinku ho ale včely přestaly zajímat a jen tak běhal zdánlivě bez cíle, i když možná to celé mělo nějaký vyšší smysl, kterému jsem já nerozuměla...
U lesíka jsem narazila na porost kopřiv, neodolala jsem a musela jsem si jich pár natrhat na sušení a na šťávu. Sice jsem neměla ani košíček ani šátek, ale světřík posloužil k danému účelu skvěle... Prsty sice stále ještě trochu cítí, to že jsem kopřivy sbírala, ale jsem ráda, že jsem to udělala, protože kopřiva je má nejoblíbenější rostlina, dokonce dle ní mám přezdívku, tak mi nevadí, že mi popálila prsty... To je jen malá daň za to jak mi bude a je užitečná.
U řeky mi pes vlezl do bahna, ale vypadal náramně spokojený, když se promenádoval ochlazený blátem po cestičce, jen se mu asi potom tolik nelíbilo, když jsem ho u brodu postavila do vody a pořádně umyla. Odolala jsem svodům vody a sama jsem se nevykoupala, měla jsem strach, že bych nastydla a ani jsem neměla samozřejmě ručník.
Před vesnicí jsem v trávě objevila šnečka, chvíli jsem ho fascinovaně pozorovala a připadalo mi naprosto kouzelné a fascinující, jak zatahuje ty své očka zpět do ulity... Taky jsem byla překvapena, jak je možné, že se vydal ven již takto brzo...
Moje snaha vyfotit sojku selhala, podívala se na mě a ulétla, asi si říkala, že nechce být v paměti fotoaparátu někoho jako jsem já... Čímž mě tedy docela i urazila.

Domů jsem přišla naprosto unavena a žíznivá, příště bych si asi s sebou měla brát pití a nespoléhat se jen na své zásoby, přece jenom nejsem velbloud... Ale byla to kouzelná procházka, plná krás a energie, kterou budu čerpat během týdne...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sugr sugr | E-mail | Web | 3. dubna 2017 v 19:19 | Reagovat

Procházka přímo pohádková, hned bych se šla projít s tebou, ale v Praze je dnes, když jsem šla z práce spíše opět "podzim". :-(

2 Bobouš Bobouš | E-mail | Web | 4. dubna 2017 v 23:16 | Reagovat

Čte se to jako Babička. Prožívám podobné emoce při současných vycházkách do přírody. :)

3 Ortie Ortie | E-mail | Web | 5. dubna 2017 v 17:06 | Reagovat

[1]: To ano, u nás již také nastal podzim. A jsem ráda, že se ti procházka líbila... :-)

[2]: Opravdu? To je pro mě opravdu velká poklona :-)
To chápu, když je to počasí krásné, tak se těžko, takovým emocím brání :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama