Duben 2017

Život...

30. dubna 2017 v 21:20 | Ortie |  Fotografie
Dneska jsem byla venku a nějak jsem měla oči otevřené k tomu, abych pozorovala život, pozorovala jsem život z té smutnější stránky a vznikly tyto fotografie... Třeba ani nejsou tak smutné, jen mně tak přišli...









Skryt v temnotě

30. dubna 2017 v 16:52 | Ortie |  Potřeba psát
Oční výčka šla jen těžko od sebe, jako by byla přilepená zaschlou řasenkou, které nosila nepřiměřeně velkou vrstvu. Chtěla se podívat nad sebe, chtěla si uvědomit, kde se nachází, ale stále viděla jen tmu... Neuvědomovala si vlastní tělo, neuvědomovala si, oc včerejší večer dělala...
Konečně podařilo se jí s velkou námahou otevřít jedno oko. Uviděla strop podivně pomalovaný. Nikdy dříve ho neviděla. Konečně i druhé oko s bolestí polevilo, zuřivě zamrkala. Pokusila se otočit hlavou... Šlo to jen s velkými, ale opravdu velkými obtížemi, ale nakonec se to přeci jen podařilo a pootočila hlavou. Její pohled spočíval na zemi, viděla na zemi válet se nějaké hadry, ale nepoznávala je... Pomalu, velice pomalinku, si začala uvědomovat svoje tělo... Začala cítit chlad, podivný pach, bolest, únavu, sucho v ústech. Chtěla křičet, ale z hrdla se jí nevydral výkřik, chtěla vstát a odejít, ale neměla sílu, jediné co jí zbývalo byla neznaděj... Cokoli jiného... Všechna síla se ztrácela, upadla do bezvědomí.
Dveře zavrzaly! Do místnosti vstoupila temná, vysoká, nepříjemné vyhlížející postava. Posadila se vedle postele a pohlížela si dívku... Ruce se k ní natahovaly, ale všas se stáhly zase do bezpečí kapes... Postava byla ráda, že je v této chvíli neviditelná, že je a zároveň není v místnosti...
Ruka se vymrštila a dotkla se tváře... Dívka se pohnula a postava by se nejraději vrazila... Chvíli pozorovala spící krásku, a když si byla jistá, že se neprobudila, tak se její dech konečně trochu uklidnil a hleděla na ní opět s klidem. Ze země zvedla deku a jemné zakryla dívku, na zem položila vodu a otočila se a dveře opět zavrzaly... Tentokráte v nich ale ještě zašelestil klíč... Nebylo úniku...

Stromy kvetou, lístky se rozvíjí...

30. dubna 2017 v 10:01 | Ortie |  Útržky z deníku
Všude kolem mě na stromech se zelenají lístečky, tolik odstínů, tolik krásy... U některých stromů mě přivítají drobné bílé kvítky, připomínají mi nevěsty, které se těší k oltáři. Když začne foukat vítr, odletující okvětní plátky mi připomenou závoje z nejjemnějším látek... Vše kouzelně voní, vlastně ani nevnímám, že je ndaleko silnice, po které jezdí s řevem auta... Zdá se mi, že zpěv ptáčků je mnohem hlasitější, jako by získali nějakou kouzelnou moc přehlušit lidský hluk a já jsem za toto kouzlo neskutečně vděčná... Moje nervy jsou houpány jemným zpěvem, krásou a vůní a zapomínám na problémy.
Mám chuť si lehnout do trávy, ale je ještě mokrá a studená a já mám čisté triko, jindy bych na to asi nedbala, ale dnes mám nějak čistotnou náladu, tak si jen opatrně sednu, a hledím do zelenkacých korun stromů... Najednou dostanu chuť si trochu té nádhery odnést s sebou domů, aby mi dělala společnost doma u stolu. Jemně vybírám větvičky, abych stroměčkům neublížila a děkuji jim za jejich krásny dar. Hladím je po kůře, je jemná... V ruce cítím vůni a barvy, které jsem si nasbírala a vlasntě spěchám domů, abych si mohla tuto záplavu květů a barev dát do vázy než mi uschne...


Déšť

27. dubna 2017 v 21:58 | Ortie |  Potřeba psát
Na okenní parapety dopadaly velké dešťové kapky. Už se nechtěla jenom dívat, doma ji to svazovalo, mučilo ji čekání, trápila ji beznaděj a nevěděla co bude dál. Hodila na sebe mikinu, bylo jí jedno, že celá promokne a vyrazila ven.
Uběhlo jen několik chvil a byla celá promočená, ale nevadilo jí to, vlastně za to byla ráda, nemusela totiž myslet na něj. Sedla si pod strom do mokré trávy. Kalhoty měla již celé promáčené a mokrá látka se nepříjemné lepila na kůži. Prameny dlouhých vlasů jí stékali po oblišeji společně s vodu. Rty měla zmodralé chladem, ale nic z toho jí nevadilo, ba přímo naopak užívala si deště, který ji chladil tělo, který přinášel vláhu celé zemí. KAP! KAP! KAP! KAP! KAP! Strom pod kterým seděla už určitě zažil spoustu lijáků a chránil spoustu lidí před deštěm, ale v tento den se mu to nemohlo podařit... Způsobil to jen jeden prostý důvod, ještě si neoblékl šat z listový, bylo ještě příliš brzo...
Seděla a už vlastně ani nevnímala déšť. Byla pohroužena do vlastních myšlenek, do vlastního světa. Chvíli se umívala a chvíli její tvář vypadalo, že není daleko od pláče. Vlastně nevěděla, co má cítit, pociťovala zlobu, smutek, lásku, bezmoc, opuštěnost... Chtěla něco vykřičet do světa, možná si chtěla postěžovat dešti, ale nenašla v sobě tu sílu, aby to mohla dokázat. Chtěla křičet, ale vlastně nemohla, možná poprvé pochopila, jak se cítí on...
Možná ani nezaznamenala, že se déšť trochu uklidnil. Přestal být zuřivým a vášnivým a teď už spíše jen hladil, konejšil, trochu to připomínalo, jako by svým šuměním chtěl zazpívat ukolébavku... A když chtěl, tak zpíval, ale ona nevnímala a jen se propadala sama do sebe. Po jí tváři začaly stékat horké slzy, ale déšť se je snažil jemně otřít svými kapkami, ale nedařilo se mu to, neměl takovou sílu.
Za chvíli se ke zpěvu deště přidali ptáčci a šumění ustoupilo spíše do pozadí, zastávalo druhý hlas... Konečně se trochu probrala. Zaposlouchala se do zpěvu ptáků a snažila se je dle hlasů rozeznat, to se jí však nedařilo, na to měla stále moc rozostřené smysly a nebyla si jistá, zda jindy je vůbec pozná... Po chvilce začala vnímat i hudbu deště a za několik okamžiků se jí tato symfonie spojila... Přestala plakat a nevěděla, zda je to vůbec ona, nechápala jak ji mohl tak změnit. I když vlastně změnila se ona kvůli němu aniž on by chtěl, takže vlastně může zůstat sama sebou a třeba mu tak pomůže nejvíce. Tato myšlenka jí hlavou projela jako blesk a zanechala v její mysli silnou stopu, jako kdyby zůstala spálená jizva v kůře stromu...
Začala pociťovat chlad, Drkotaly jí zuby. Poprvé po hodině si uvědomila své tělo. Bylo zkřehlé a roztřesené. Pořádně se nemohla ani postavit... Nakonec se jí to povedlo a pomalým, skoro až plíživým krokem, došla domů. Vysvlékla si oblečení a lehla si do postele. Neusnula, ale přemýšlela a začínala být zase sama sebou a byla za to šťastná....

Chvíle v Brně

23. dubna 2017 v 15:19 | Ortie |  Fotografie
Včera jsem jela do Brna. Hlavním a vlastně pro mě asi i jediným důvodem bylo, že jsem se tam mohla vidět s přítelem. Nebylo to sice vůbec na dlouho, ale každá chvíle stojí za to... Protože každá chvíle je jedinečná a kouzelná, takže pocity ve mně byly opravdu strašně moc krásné a stále jsou...
Ale potom když jsem se s milovaným rozloučila měla jsem ještě dvě hodiny času než mi jel autobus zpátky a tento čas jsem využila k procházce, ke koupi jahod a k fotografování, i když musím se přiznat, že nálada fotografovat nebyla taková jako jindy, přece jenom srdce zalil smutek... Takže jsem si sedla v parku a snědla jsem půl kila jahod, abych smutek zajedla a neměla ze sebe takové výčitky... Ale několik fotek se docela povedly a o ty se s vámi ráda podělím.










Záplava sasanek

23. dubna 2017 v 15:06 | Ortie |  Fotografie
Začátkem dubna jsem byla v jednom údolíčku na vycházce s pejskem a mezi stromy kvetly sasanky. Bylo to úplné jezero plné sasanek...





Vypadám jako nájemný vrah?

20. dubna 2017 v 21:24 | Ortie |  Co mi nedá spát...
Tak jsem se o víkendu dozvěděla, že už asi pátému člověku za můj život připomínám svým vzhledem nájemného vraha... Což je pro mě poněkud děsivé zjištění... Protože kdo by chtěl být označen za nájemného vraha? Samozřejmě toto trochu přeháním, nikdo o mně nikdy neřekl, že JSEM vrah, ale že tak pouze vypadám, ale stejně...
Začala jsem přemýšlet, co je asi pro takového nájemného vraha typické? Nebo jak se pozná? Když jsem se lidí ptala, proč na ně takovým způsobem působím, často mi odpověděli: No, já si myslím, že vrah musí být takový nenápadný a že by měl působit nějak mírumilovně, samotářsky a tiše, ale zároveň tomusí být v duši tak trochu psychopat... Přemýšlela jsem zda tak působím... Tak tichý člověk poměrně jsem, samotářská taky a kdo mě zná, tak ví, že občas působím i lehce psychopaticky. Ale jak to někdo mohl prohlásit jen dle fotografie? To mám snad v očích duše zavražděných nevinných nebo co? Přitom já jsem v životě (když tedy nepočítáme nebohého kapra na Vánoce) nepřipravila o život. Samozřejmě asi bych byla schopna zabíjet, ale kdo ne? (Myslím si, že když jsem toto řekla příteli v posteli, když jsme si o tom povídali, tak se krapet vyděsil. Popravdě ani se mu nedivím...) Jenže já nemám v plánu zabíjet, protože mi to připadá zbytečné a mám přílišně ráda svoji svobodu. No, i když jednou můj dobrý kamarád říkal, že na mě by jako na nájemného vraha nikdy nepřišli, protože jsem poměrně nenápadná, a tak by to byla pro mě skvělá, dobře placená kariéra... I přes tyto výhody skutečně nehodlám se ničemu takovému do budoucna věnovat. Jednoduše se mi to hnusý, ale na lidi tak přes to působím. Možná jsem byla v minulém životě vrah, kterého nikdy nechytili, tak ze mě stále sálá pach smrti... Bylo by to naprosto úžasné vysvětlení, kdyby...kdybych věřila na minnulé životy, ale já na ně bohužel nevěřím, nebo alespoň ne tak doslovně, jak je tento pojem obecně chápán... Ale vlastně i dle mé teorie by ve mně mohla být nějaká taková část, takže nevím, možné je vše... Možná by bylo dobré rozvést zde i mou teorii (stejně myslím, že už ji dávno přede mnou někdo použil) ale říkám si, že bych dosti uhnula od tématu, tak možná minulým životům věnuji nějaký další článek...
Nakonec jsem se asi nějak smířila s tím, že nikdy pořádně nepochopím proč tak na lidi působím a bude mi muset stačit jejich odpověď: Nemůžu si pomoci, prostě ho v tobě vidím...
Ale opravdu vypadám jako nelítostný zabiják, který shrábne peníze, a potom jde v klidu domů?


A vlezl do chomoutu

20. dubna 2017 v 19:21 | Ortie |  Básně
A vlezl do chomoutu

Ptají se ho: "Proč jsi s touto saní do choumoutu lez?
Spát s ní...dobře...ale tohle už jde za veškerou mez...
Vždyť stačí se na ni jen tak mimoděk podívat...
Hele, nedívej se teď tak! My máme ti co zazlívat..."

On však jen odpoví: "Potichu ať vás neslyší...
Ona má dobrý sluch! Slyší i kroky kočičí!
A už o ní tak nemluvte, je to opravdu ošklivé,
ona, ona je má pravá a jediná láska, pánové."

Pohrdavý úšklebek: "No, samozřejmě, my věříme!
Ale jak tě mohla tahle blbka oblbnout? To nevíme!
Však tvoji svobodu ona hned zcela zotročila,
pochopitelně tobě láska k ní obě oči zaslepila..."

A tak žena rozdělila dlouholeté přátelství,
ke konci byli na sebe všichni vcelku nehezcí.
Prý ale spolu velmi šťastně až do smrti žili,
bude to ale tím, že muž neměl na vzdor síly!

Jak jsem asi nedopatřením počítala fyziku?

19. dubna 2017 v 12:58 | Ortie |  Útržky z deníku
Tak dnes jsem se zúčastnila fyzikální olympiády, jak tak přemýšlím, tak ani pořádně nevím, jak se vůbec mohlo stát, že se takový "fyzikální génius" na takovou soutěž vůbec dostal. Ale jak se to stalo, tak se to stalo a já seděla ve třídě, prohlížela si moje soupeře, pro které jsem asi nebyla žádnou výstrahou, protože se po mně stále pohrdavě dívali, ale možná to bylo také tím, že jsem v místnoti byla jediná dívka...
Ve vzduchu viselo napětí, tedy ze mě žádné určitě nesálalo, protože já jsem se povně rozhodla, že prázdný papír neodevzdám, i kdybych jim tam měla napsat třeba jen krátkou úvahu o tom, proč to neumím vypočítat... A s tímto odhodláním a dobrou náladou jsem se podávala na zadání úkolů... Pročetla jsem si první, odložila na později, přečetla jsem si druhý, překvapivě také jsem ho odložila na později, konečně jsem si přečetla třetí a tady jsem věděla a se seběvědomím úsměvěm na tváři jsem počítala a počítala, dokud můj záchvat vědění neodplynul a já jsem neodložila poslední část úkolu na později, s čtvrtým úkolem nebyly problémy, jednoduše jsem si zapsala zadání a odložila ho na později. S myšlenkou jak krásně jsem začala jsem se vrátila k prvnímu úkolu, po deseti minutách, kdy mě nic nenapadalo a už jsem začínala býti zoufalá, protože čas nelítostně běžel, se mi v hlavě zrodil nápad... Psala jsem jako smyslů zbavená a psala a psala a psala a ani ne za deset minut se na papíře skvěla skvělá básnička o tom, jak netuším, jak tento příklad vypočítat a co si s ním počít... No, aspoň neodevzdám prázdný papír a třeba mě bude hodnotit někdo, kdo moje umělecké cítění ocení...
Ještě jsem s většími obtížemi napsala něco ke zbylým dvoum cvičením, podepsala jsem se a hrdě jsem odevzdala moje usmolené papíry. Vykráčela jsem s hlavou vztyčenou ze školy a byla na sebe pyšná, jak hezky jsem si s tím poradila a přemýšlím, že příští rok se o toto pokusím znova, vlastně to nebylo až tak špatné...
P. S. Básničku sem možná někdy přidám, ještě si nejsem jistá zda je toho hodna...

Tělo smyslné

18. dubna 2017 v 15:58 | Ortie |  Básně
Tělo smyslné

Zase jeden den...
Prý ženské tělo je nádherné, elegantní...
Prý ženské tělo zračí v sobě krásu...
I smyslem života může se stát blbost...
A nahé tělo v sobě má eleganci...
I smysl života může býti blbost...
Je to všechno nespravedlivé...Chci pohladit...
Ženské tělo působí kouzelně, když odloží šat...
Ano, smysl života je hloupost...
Ano, ženské tělo může býti hříšné...
Prosím, už zmáčkni spoušť...
CVAK! CVAK! CVAK! CVAK! ... PRÁSK!!!
(hlavně konec nebrat vážně)

Duchem mimo...

5. dubna 2017 v 17:07 | Ortie |  Básně
Duchem jsem tak trochu mimo,
přiznávám se bez mučení,
ale to jen dnes mi trochu šiblo,
víte kolik já mám učení?

Vím, je to jen chabá výmluva,
ale někdy se hodí i pokus marný,
teď trochu do svých slov jsem zabředla,
raději končím, tohle je téma zrádný...

Báseň z citátů...

3. dubna 2017 v 19:26 | Ortie |  Básně
Báseň z citátů...

Omnia vincit amor,
jen pro srdce je to někdy zápor...

Obscurum per obscurius,
ale použít to na lásku, hnus!

Omnia mea macum porto,
stačí mi jedno, tak proto.

Kam mě nohy nesly...

2. dubna 2017 v 23:00 | Ortie |  Útržky z deníku
Venku svítilo sluníčko, bylo teplo a ve větvích stromů zpívali ptáčci. Trochu mě zamrzelo, že neumím rozeznávat jejich hlasy, ale přesto mě tato jejich symfonie uklidňovala a houpala krásným, sluncem prohřátým, jarním vzduchem. Musela jsem si sundat svetr, protože sluníčko se z plných sil opíralo do černé pleteniny a já se nechtěla uvařit ve vlastní šťávě.
Pes běhal radostně po louce, v jednu chvíli lovil včely, asi ho rozčiloval jejich bzukot, který se mně naopak velice líbil. Za chvilinku ho ale včely přestaly zajímat a jen tak běhal zdánlivě bez cíle, i když možná to celé mělo nějaký vyšší smysl, kterému jsem já nerozuměla...
U lesíka jsem narazila na porost kopřiv, neodolala jsem a musela jsem si jich pár natrhat na sušení a na šťávu. Sice jsem neměla ani košíček ani šátek, ale světřík posloužil k danému účelu skvěle... Prsty sice stále ještě trochu cítí, to že jsem kopřivy sbírala, ale jsem ráda, že jsem to udělala, protože kopřiva je má nejoblíbenější rostlina, dokonce dle ní mám přezdívku, tak mi nevadí, že mi popálila prsty... To je jen malá daň za to jak mi bude a je užitečná.
U řeky mi pes vlezl do bahna, ale vypadal náramně spokojený, když se promenádoval ochlazený blátem po cestičce, jen se mu asi potom tolik nelíbilo, když jsem ho u brodu postavila do vody a pořádně umyla. Odolala jsem svodům vody a sama jsem se nevykoupala, měla jsem strach, že bych nastydla a ani jsem neměla samozřejmě ručník.
Před vesnicí jsem v trávě objevila šnečka, chvíli jsem ho fascinovaně pozorovala a připadalo mi naprosto kouzelné a fascinující, jak zatahuje ty své očka zpět do ulity... Taky jsem byla překvapena, jak je možné, že se vydal ven již takto brzo...
Moje snaha vyfotit sojku selhala, podívala se na mě a ulétla, asi si říkala, že nechce být v paměti fotoaparátu někoho jako jsem já... Čímž mě tedy docela i urazila.

Domů jsem přišla naprosto unavena a žíznivá, příště bych si asi s sebou měla brát pití a nespoléhat se jen na své zásoby, přece jenom nejsem velbloud... Ale byla to kouzelná procházka, plná krás a energie, kterou budu čerpat během týdne...