Březen 2017

Pilný sběr

27. března 2017 v 19:23 | Ortie |  Fotografie
Dokud dá se využít prvních jarních voňavých květů, tak pracují, lenost neznají, pracují až do roztrhání těl. Mně jejich veselý bzukot, krásná barevná křídla děká strašnou radost. Jen si říkám, že bych se někdy mohla inspirovat a ne jen s foťákem ve volném čase běhat po lukách a hájích, ale když ono je to tak krásné...








Fialová záplava okořeněná nevinností

27. března 2017 v 19:16 | Ortie |  Fotografie
Nestadyté dámy ve fialových kloboucích se producírují po paloučku,
mezi nimi ztracena nevinná dívka s růžolícími se tvářemi,
ona se nechtěně připletla do tohoto veselého hloučku,
proto snaží se vytrati s pohledem upřeným k zemi...
(Jen na nich záleží zda ji propustí...)










První letošní ohýnek

20. března 2017 v 19:26 | Ortie |  Útržky z deníku
Konečně! Venku po nádherných deštích zaplanulo sluníčko, vysušilo několik kaluží, ale i kdyby ne, tak přeci trochu bahna tu nádheru ani v nejmenším nezmění v něco ošklivého...
Projít lipovou alejí, ve které voní čerstvě vyrostlé rostlinky a tato vůně se mísí s vůní ještě stále tlejícího listí. Na poli se dá zahlédnout jakýsi muž s detektorem kovů. Raději spolknu otázku, zda něco našel a pokračuji dále. Přejít koleje a potom z kopečka dolů k lesu. Přeskákat kořeny. Na chvíli pustit psa z vodítka, aby si také užil svobody. Sejít k řece na oblíbené místo. Ohniště zimu přečkalo, stačí jen drobnější úpravy. Hotovo! Nanosit jemnější větvičky, narovnat dřevo na hromádku. Chvíli se prát se zapalovačem, nakonec vítězně a už praskají větvičky a začíná se kolem ohně šířit příjemné teploučko a vůně hořícího dřeva. Opodál najdu kůru, na které se nachází spousta smůly, v ohni tak nádherně vonící. Chvíli jen tak sedím a na nic nemyslím, to je stejně nejhezčí. Nakonec si vzpomenu zaženu slzy stesku a vzpomínám jen na to krásné a užívám si praskajícího dřeva a toho nádherného tepla, které nikdy žádný radiátor nenahradí, hezčí už je jen teplo jiného člověka...
Nastane čas se vrátit, ač nechce se, ale určitě to nebyl poslední ohníček, který tento rok zapálím...


Co dokáží odstíny s fotkou?

20. března 2017 v 18:55 | Ortie |  Fotografie
To samé místo, stejný čas, skoro stejný úhel, ale přesto jiná fotka? Tak toto všešchno dokáží, když se změní odstíny třeba extrémně do studena, nebo zase do teplých, tak je hned dojem z celé fotky zcela jiný. Dneska jsem to vyzkoušela, fotky nejsou upravované v počítači (jelikož jsem se to ještě pořádně nenaučila, musím se sebekriticky přiznat), ale rovnou ve foťáku, ještě před tím než byla fotka pořázena a to díky jednomu programu, na který já velice ráda fotím, kde se dá rovnou před vyfocením fotografie nastavit sytost, světlost, teplotu odstínu a tak. Díky tomu vznikly tyto snímky, na kterých mě tedy velice zaujalo, jak může jedno místo působit dvěma zcela rozdílnými dojmy...







Stýská se mi

20. března 2017 v 18:39 | Ortie |  Básně
Stýská se mi

Víš, moc jsi mi večer chyběl,
tvůj dotyk jemně mířený,
to naše kráné mazlení,
já vím, že šanci jsi neměl.

Stýská se mi po blízkosti těl,
přála bych si býti blíž,
ty dotýkat se mě smíš,
jen teď nevím, zda by si taky chtěl...?

Chybí mi teplo tvé ruky,
chtěla bych slyšet hlas tvůj,
prostě být s tebou, miláčku můj,
snad čas poběží mílovými kroky...

Báseň před usnutím...

18. března 2017 v 23:38 | Ortie |  Básně
Báseň před usnutím...

Ležím v dávno odestlané posteli,
však mému tělu není dáno ještě spát,
ruce klesají, kam prý by neměli...
ale já nechci se svou touhou prát...

Bytost má ta se stále jemně chvěje,
jak by jen větřík zafoukal vzrušením,
ano, vím, kam tohle celé zase spěje,
vzdech ozve se tichem večerním.

Potom ruce položím na peřinu slušně,
ale za toto se již dávno stejně nestydím,
možná na pár věcí vzpomenu si ještě...
a zase svoje tělo sama pohladím...

První jarní kouzla

18. března 2017 v 17:04 | Ortie |  Fotografie
Návrat z hor a hned vycházka do nádherného lesa a louku, i přes únavu to stálo za to, slunce nádherně větší část cesty svítilo, potom se sice vytratilo a začalo pršet, ale i déšť je nádherný.
V jehličí jsem fotila s radostí a jako na potvoru šel někdo kolem a jeho slova byla: Nepotřebujete nějak pomoci! Což vypovídá něco o tom, jak jsem v dané chvíli musela vypadat. Taky jsem zažila první letošní koupel v řece a bylo to nádherné, sice studené, ale s vodou odplula námaha z mých nohou.
Cestou jsem také spásala bylinky, které jsem našla a doplnila po zimě vitamíny...














Zhodnocení

14. března 2017 v 20:53 | Ortie |  Potřeba psát
Celkově jsem s tímto úkolem, který jsem si zadala spokojená. Samozřejmě nepsávala jsem každý den, ale to mi nevadí, to nebyl hlavní účel, hlavní účel byl sepsat vše, co jsem chtěla. Nejdříve jsem tedy chtěla psát každý den jedno téma, ale když to nevycházelo, tak to nevycházelo a blog píšu pro radost a ne, abych se do toho nutila, tak jsem spokojena.
Některá témata se zpracovávala hůře než jiná a některá byla slabší než jiná, ale snaha byla...
Možná ještě někdy něco takového připravím, i když asi spíše trochu jiného, ale nechci slibovat vše se ještě uvidí.
A jak vy jste spokojeni s mojí "výzvou"?

14. Milostný dopis

14. března 2017 v 20:49 | Ortie |  Potřeba psát


Ahoj lásko,
ze šuplíku jsem vyndala papír a začala psát. A komu jinému než Tobě? Když se slova začala rozbíhat po papíře měla jsem plnou hlavu toho, co ti chci napsat a nešlo pořádně zadržet myšlenky, ale nakonec jsem své myšlenky zkrotila a pořádně začala psát tento dopis.
Vím, broučku, že píšu často, ale dopis, skutečný dopis, jsem ti ještě nenapsala a dopisy mají své kouzlo, krásné kouzlo, které by se mělo zachovávat. Znáš ten jistý čarovný moment, když otevíráš dopis a začínáš číst řádky? doufám, že ano, protože to je hlavní důvod, proč tento dopis píšu, aby jsi mohl zažít kouzlo pravého milostného dopisu. Miláčku, snad se nebudeš na mě zlobit, když ti prozradím, že opravdový dopis, který by vyznával mou lásku, píšu poprvé, ale jsem moc šťastná, že tím prvním jsi zrovna Ty.
Musím se přiznat, že na Tebe stále myslím, nejde mi pořádně nic jiného v hlavě mám jen Tebe a nic jiného do ní nejsem schopna natlačit, ale musím se přiznat, že ani nechci, protože je to moc krásné, že jsi v mojí hlavě...
A co máš v hlavě Ty? Pokud si na mě někdy vzpomeneš, tak mě to moc potěší a říkáš, že ano a to mi vždycky vykouzlí úsměv na tváři a zahřeje to u srdce, že i kdybych byla i v té největší zimě, tak mě prohřeješ až do morku kostí. To všechno zvládá láska, je to nádherné... Moc Tě miluji a je to opravdu silné a stále silnější a nikdy jsem nic takového k nikomu jinému necítila, je to ten nejkrásnější pocit na světě... Až takové povznášející, víš? Cítím se snad poprvé v mém životě opravdu, ale opravdu šťastná. Samozřejmě často jsem byla spokojená a i docela šťastná, ale nikdy ne tolik. Moc Ti za to děkuji!
Někdy se možná chovám jako blázen, když se zamyslím, začnu se asi přihloupě usmívat a svět kolem mě vlastně zmizí, ale i kdybych byla blázen, tak jsem zamilovaný blázen a to za to stojí...
Moc se těším, až tě znovu uvidím, úplně se nemůžu dočkat toho, až tě na nádraží obejmu, ucítím tlukot Tvého srdce a tvoji přítomnost, prostě a jednoduše se nemůžu dočkat toho, až budu zase s tebou. Moc často na tebe myslím, vlastně skoro pořád a moc často vzpomínám, jak jsme spolu byli, jak jsme se drželi za ruku, jak jsme v objetí usínali... Doufám, že čas rychle poběží a až budeme spolu nejlépe zastaví... I když to je asi jen marné přání... Protože čas bez Tebe se strašně vleče a s Tebou utíká, jako splašený kůň.
Mohla bych psát dále a dále, ale ty vlastně všechno snad i víš a já se nechci opakovat, ale moc a moc Tě miluji a to je ta hlavní věc, kterou ti budu opakovat každý den i několikrát, tak snad moc nevadí.
MILUJI TĚ! Měj se krásně...

13. Básnička o psu

14. března 2017 v 20:46 | Ortie |  Potřeba psát
Pes

Když spatříš tu němou tvář,
která ti neumí a nechce nikdy lhát,
potom pozná se zda srdce máš,
zda ještě jako člověka tě budu dále znát...

Ruku napřahuješ, přiznám se trochu se lekám,
pes ten mezi nohy ocas stáhne,
však nakonec jen klobouk smekám
a pes po dalším pohlazení prahne...



"Přítel"

13. března 2017 v 14:51 | Ortie |  Básně
"Přítel"

"Smrt ta přeci nebolí."

"Ale tak prosím, příteli,
pokud ti to nevadí,
běž, mě už to nebaví.
Mě už nech být,
já chci přeci ještě žít."

Obzor ve slunečném milování

13. března 2017 v 14:45 | Ortie |  Fotografie
Obzor zabrán ve večerním divokém milování,
v živočišné vášní, kterou od něj již nikdo nečekal...
Slunce z posledních svých sil hladí ho horkými dlaněmi,
jako by se mu snažilo ještě oplácet jeho laskavost...
A obzor pomalu pohasíná - jak rychle vášeň přišla i odešla
a slunce musí se také vzdálit, už nezbývá čas.
Však zítra dokončí započaté dílo...





Ve vzduchu visí vůně jara

13. března 2017 v 14:32 | Ortie |  Fotografie
Jaro je ve vzduchu, už začíná vonět a stoupat mi do krve a moc si toho užívám. A brzy již začne vidět i okolo mě. Zatím jsou ho jen drobné náznaky, ale i ty jsou krásné.
Tyto fotografie jsem pořídila jednoho krásného večera a myslím, že nepotřebují další komentář.











12. Dialog odehrávající se u večeře

11. března 2017 v 21:51 | Ortie |  Potřeba psát
- Chutná ti to?
- Jo je to dobré...
- A jaký byl den?
- Tak jako každý, prostě to byl den jako každý jiný. A vážně si chceš teď povídat?
- A kdy jindy si máme povídat? Jindy se nevidíme jindy nemáme čas...
- Nezvyšuj na mě hlas, nemám na to náladu...
- A myslíš, že já mám náladu se hádat, že já mám sílu... Já musím udělat spousty věcí, vařím, peru, uklízím a tobě dělá problém po příchodu z práce si chvilku promluvit?
- Tak já taky makám! Pořád makám, aby jste se doma měli dobře a ty mě budeš peskovat?
- Neřvi na mě!
- Ty na mě taky neřvi! Drž raději hubu a nech mě jíst...
- Tak seru na tebe, nažer se, já na tebe teď už nemám nervy...
- Tak jo, trucuj si, trucuj si...

Takto pokračoval večer dále, všechno sledoval jejich malý syn a chtělo se mu brečet, byl na to zvyklí, ale snažil se zadržet slzy, bál se...

11. Napsat dopis ročnímu období

5. března 2017 v 22:50 | Ortie |  Potřeba psát
Ahoj jaro,
snad nevadí, že Ti tykám? Jen víš, ze všech období, jsi takové nejmladší, tak jsem Tě nechtěla vykáním nějak urazit, tak snad se na mě nezlobíš.
Už se k nám blížíš, ba přímo pádíš. O víkendu jsem ve vzduchu cítila již Tvůj parfém, asi se opravdu blížíš a schováváš se někde blizoučko. Možná se ještě něčeho bojíš, ale tvůj strach zajisté brzy poleví. A jak se k nám těšíš? Doufám, že tě zatím ještě příliš neotravujeme a že nás sneseš i dále. Omlouvám se, za vše co děláme špatně, ale Ty jsi moudré, tak to snad pochopíš a nějak nám i odpustíš... To je jediná věc o kterou tě prosím Promiň, to asi ne, jsem člověk a lidem málokdy stačí jen jedna věc a já nechci lhát, tak mi prosím odpusť...

A jak to děláš? Ty teď možná přemýšlíš, na co přesně se teď ptám... Já to raději upřesním. Jak děláš, že přijdeš tak najednou a změníš celou krajinu? Oblékneš ji do jiných šatů a vše je najednou k nepoznání, připomíná mi to kouzlo. Nevlastníš náhodou nějaký kouzelný proutek? Kdyby ano, tak to stejně raději nikomu neříkej, oni by ti ho určitě chtěli ukrást, proto je lepší o některých věcech nemluvit... Zacházím asi do témat, které se Tobě ani mně nechce rozebírat, tak raději zase uskočím někam dále, abych Tě tím nezatěžovala.
Vždycky jsem se Tě chtěla zeptat na spoustu otázek a teď když mám najednou tu možnost, tak mě nenapadá už žádná další, je to zvláštní. Stává se ti to někdy taky, že po něčem moc toužíš a potom nevíš po čem?
Možná bych měla poslat tento dopis a ostatní otázky postupně sepisovat a doufat, že bys mi odpovědělo i na druhý dopis...

Krásný vstup a převzetí vlády nad krajinou... Měj se, jak ty to umíš, pohádkově.
Tvá bezejmenná občanka planety Země!