Únor 2017

Týden klid...?

28. února 2017 v 23:23 | Ortie |  Útržky z deníku
Měla jsem týden prázdniny, jeden by si řekl klid, hodně času na cokoli, no prostě paráda. Na jednu stranu by měl i pravdu, ale (vždycky to má nějaký ale) to bych nebyla já, aby mi to tak vyšlo. Původně jsem měla za prázdniny v plánu fotit, nějaké fotky doupravit, něco dopsat, hodně si odpočinout a vidět sestry. Vlastně mi vyšel jen poslední bod, ale i ten stál za to, protože na mojí rodině mi opravdu záleží, Bylo krásné pochovat si mojí malinkou sestřičku. Prý jsem vypadala jako mladá maminka, i když to byl moc krásný a nádherný pocit, tak jsem byla ráda, že jen tak vypadám, prostě v sobě necítím mateřský pud, ale to by bylo na dlouhé a zbytečné povídání.
Zase jsem zavzpomínala na krásy kraje mého dětství, cítila jsem jeho vůni, která se nedá popsat slovy, protože je cítěna duší. Potkávala jsem lidi, které neznám a stejně jsem s nimi prohodila několik slov. Některým to možná udělalo radost, některé možná překvapilo a jiné asi i zaskočilo. Navštivila jsem kostel a říkala jsem si, že jako phan bych asi neměla navštěvovat vysvěcené zdi, tak doufám, že kostel po mé návštěve nespadl, nevyhořel, či cokoli jiného stejně škodlivého. Potkala jsem i známé lidi, což mi udělalo velkou radost, nevím, kdy se to podaří znova. Navštivila jsem hřbitov a obejmula strom. Asi po po roce jsem naplnila rituál a podívala jsem se na film - v posteli, s čajem a zobáním. Pila jsem v jednu ráno horký čaj ve voňavé kotelně, kde vonělo čerstvé dřevo a ještě něco, co jsem si netroufala raději identifikovat. Trávila jsem večery a vlastně i dny u mobilu...
Vlastně jsem toho stihla strašně moc a že to nešlo dle plánu? Neplánované věci jsou stejně super.

9. Fotka + příběh

28. února 2017 v 23:03 | Ortie |  Potřeba psát

Byl podzim, všude padalo listí a vítr v holých korunách stromů zpíval své teskné písně. Kráčela jsem touto nádhernou podzimní krajinou, v doprovodu mého psa a sester. Bylo to krásné a já si užívala jak radostné štěbetání, tak příjemnou cestu.
Dorazili jsme k ohradě, pásli se v ní poníci. Přišlo mi krásné jak kobylka patří ke svému hříběti a jak se u ní drží, jak jí věří, věří jí ve všem, jí vkládá svůj mladý život. Vlastně jako děti svým maminkám, To bylo dosti podobné. Ale potom jsem si uvědomila, že tyto hříbata budou zrazena, že jejich maminka je nedokáže ochránit před strastmi života, že přijdou lidé a že ho odvedou a nikdy nevrátí a ona s tím nebude schopna nic udělat. Jen bude moci koukat přes ohradu a smutně zařhát a nic více. Sevřelo se mi srdce! A za rok se to bude všechno opakovat, až do zblbnutí. Asi to kobylky vnímají jinak, doufám, že to vnímají jinak, protože kdyby ne, tak by to bylo k pláči, k hořkému usedavému pláči. Kdyby věděli, že je to všechno zbytečné, že přijdou lidé, kteří je osedlají a dají svým dětem a kdoví jak skončí...
Ještě jsem věnovala několik smutných pohledů kobylkám a pomalu se vyrazilo zpátky. Asi šlo na mě vidět mé zadumání, můj smutek, ale nikdo nic neřekl, přeci u mě je to normální...

Přerušení

17. února 2017 v 21:24 | Ortie |  Potřeba psát
Odjíždím pryč, týden bez možnosti sem psát, doufám, že vše dopíšu a pak to sem jen naházím. Opravdu moje naplánování nemohlo být lepší, ale což to už je můj styl, málokdy něco dokončím na jeden zátah.

7. Primitivní kmen

16. února 2017 v 8:44 | Ortie |  Potřeba psát
Tak včera jsem opět nestihla toto téma zpracovat, i když to bylo něco nač jsem se velmi těšila, ale tak dnes to napravuji a přidávám tento krátký příběh do jehož psaní jsem se zcela ponořila.

Konečně! Země na obzoru, po čtvrt roce vidím stromy. Měla jsem strach, že se toho již nikdy nedočkám, že moje nohy již nikdy nevkročí na pevnou zem, že již nikdy neuvidím stromy. Nikdo neví k jaké pevnině to připlouváme, ale je mi to jedno, je to hlina a pevna zem, i kdybych tam měla zemřít, tak budu vděčná, že mě bůh k sobě nepovolal na moři.
Vyskočila jsem do mělké vody, sukně nasákla vodu a přileoila se mi k nohám. Sůl se dostala do škrábanců na nohou a já sykla bolestí, ale byla jsem šťastná, úplně nejšťastnější v celém mém životě.
Vstoupili jsne do lesa, lépe by bylo asi říci do pralesa. Prodírali jsme se nepropustnou houštinou a já si užívala zelenou barvu listů a jejich vůni.
Najednou se ozval jakýsi šelest, trochu připomínal šepot nějakého cizího jazyka. Srdce mi ztuhlo v prsou. Všichni se vyděšeně podívali kolem sebe, ale nic nebylo vidět. Mysleli jsme, že jsme se spletli, a tak se pokračovalo v cestě dále. Hledali jsme něco k jídlu.
Před námi se objevilo nějaké zvíře, někdo nátáhl ruku se zbraní. Však vzápětí byl strhnut k zemi. Nad ním sedě jakýsi muž, byl nizší než já a něco šeptal. Asi se snažil něco vysvětlit, ale mi jsme mu nerozuměli. Za chvíli asi pochopil a ukázal na místo, kde před tím stálo zvíře a naznačil něco, co mělo nejspíše znamenat nesouhlas. Potom mě chytil za ruku, nevím proč, ale asi proto že jsem asi jako jediná neměla zbraň za pasem. Vedl mě k něhakému stromu a podal mi zvláštně vyhlížející plod. Když viděl, že se nějak nemám k jídlu sám se s chutí zakousl. Po tomto projevu, jsem se také odhodlala. Bylo to hořko kyselo sladké, ale zahnalo to hlad i žízeň. Ale než jsem se nadála zmizel, asi se bál.
Chtěla jsem se dozvědět více, ale to se mi ještě možná podaří, protože nevypadá to tak, že bychom se odsud v dohledné době dostali...

Slova zdánlivě podobná

16. února 2017 v 8:14 | Ortie |  Básně
Slova zdánlivě podobná

Nejdříve naň krutou pomstu šili,
teď však k němu láskou šílí.

Nakonec zemře ona ráda,
smrt toť dobrá rada.

Ještě před chvílí žila,
teď však přeseknutá žíla.

Smrti jen vůně libá,
její tělo sladce líbá.

Políbení

14. února 2017 v 17:22 | Ortie |  Básně
Políbení

Políbení - ten kouzelný monent,
kdy jsou si naše srdce i těla blízko,
kdy jde slyšet vzájemné pulzování krve,
kdy veškerou krásu uvidí duše.

Miluji první dotek rtů,
kdy čas na chvíli se zastaví,
kdy vše kolem mizí,
kdy se chvíli neví, co dělat.

Propadám se někam pryč,
kdy vím jen, že je to krásné,
kdy chci vnímat jen tebe,
kdy všee ostatní jeví se zbytečné.

Možná trvá jen chvíli,
kdy víme, že vše je krásné,
kdy se otevřou vnitřní oči,
kdy jsme jen jednou osobou.

Proto si vychutnávám,
každé políbení,
každý okamžik s tebou,
každou větu: Miluji tě!


6. Úvaha - usínání

14. února 2017 v 17:06 | Ortie |  Potřeba psát
Každý večer si jít lehnout a ještě před usnutím probírat v hlavě nejrůznější otázky. Někdy veselé, jindy by se nejraději chtělo plakat, ale vždy být aspoň chvilinku jen se svojí hlavou, stačí třeba jen dvě, tři, minutky, abych si třeba zrekapitulovala den. A zeptala se sama sebe: Co bylo špatně? Co mi udělalo radost? Co udělat příště? Spřádat plány, které stejně asi nikdy nedodržím, ale aspoň jsou, často jsou nedosažitelné, a proto je fantazie taková hra podobající se dětské hry a je to falešné uspokojení potřeb.
Někdy je na přemýšlení více času, to potom přemýšlím i nad otázkami naprosto zbytečnýma, třeba: Jak by se dalo zařídit, aby u lidí probíhala fotosyntéza? Možná je to hloupá otázka přes usínámím, ale jsem nad touto hloupostí nad kterou nenajdu odpověď, ale zaobírám se tím.
Někdy přemýšlím nad otázkami, které jsou trochu logičtějším, třeba nad tím, co bych jednou mohla dělat? Ví někdo přesně v mém věku čím se chce živit? Co ho bude bavit celý život? A je vůbec možné, aby nás práce bavila celý život? Vždyť člověk se přeci v průběhu života mění.
Při těchto myšlenkách jsem vymyslela velkou spoustu skvělých kariér, jako například: usadit se na salaši v Beskydech a pást ovce, být nájemným vrahem,... Ale popravdě stále jsem nevymyslela nic dostatečně reálného. Ukáže to život? Doufám, protože moje přemýšlení před tím než jdu spát vypadá jako marná snaha.
Tak toto byly myšlenky, když člověk usíná sám. Ale co když usíná vedle někoho jiného? To už myšlenky nejsou stejné? Dle mě záleží na tom vedle koho a co k němu cítíme, protože když bych usínala v objetí někoho ke komu cítím lásku, tak nesem schopna přemýšlet nad ničím, nad čím přemýšlím normálně. To mám plnou hlavu jeho, jindy sice taky, ale přeci jenom se to znásobuje ten pocit. Znáte ten pocit také? Nebo jste ho ještě nezažili?
Samozřejmě přes usínáním jsou myšlenky i na pohodlnou polohu: Sakra, jak si mám lehnout? Proč je tu takové vedro/zima? Jak je možné, že mě bolí záda? A další takové tradiční otázky, které se snažíme vyřešit, občas se nám to podaří a občas se tak převalujeme do půl čtvrté ráno a oči ne a ne klesnout.
Často mi usínání připadá jako takové rekapitulace života a všeho kolem něho, je to taková chvíle, kdy je na to čas a jindy se hledá těžko.

Pracovní název - dopis (paskvil)

13. února 2017 v 19:46 | Ortie |  Potřeba psát
Doufám, že se neunudíte k smrti. A neberte to prosím moc vážně... A proč k tématu týdne, kvůli tématu dle mého nejdůležitějšího orgánu - tedy halvy. :D

5. Přepracovat starou slohovku...

13. února 2017 v 18:18 | Ortie |  Potřeba psát
Dneska jsem chtěla přepracovávat starou slohovku, ale zjistila jsem, že doma žádnou nemůžu najít, a přitom si myslela, že jich tu mám kdo ví kolik. Ale řekla jsem si, že proto dnes to psaní nevzdám a napíšu popis dnešní vycházky, abych ve psaní nezakrněla :D

Hodiny se líně přibližovaly ke čtvrté hodině odpolední, venku svítilo sluníčko unavenými zimními paprsky, byl by hřích nejí dnes ven. Docela dlouho jsem otálela, lenost je velice silná věc a ještě, když člověk ty chvilky nic nedělání tráví v dobré společnosti, i když třeba jen přes písmenka, tak se chce cokoli ještě méně. Ale nakonec jsem se přeci jenom vykopala, oblékla jsem si pletenou sukni, starý kabát, zelené rukavice, do kapsy jsem hodila krabičku cigaret a vyšlo se ven.
Vzduch mi připomněl vůni jara, ale já nechci aby přišlo jaro, ještě ne, prosím, já si chci ještě užívat nádhernou zimu, tu kouzelnou zimu ještě alespoň do půlky března, to by bylo úplně krásné, potom už bych se začala těšit na jaro a bylo by zase krásné jaro a jeho zelené stromy, ale teď je ještě brzy. Se psem jsem se pomalu propletla pralesem domů a silnic a vyrazila jsem k rybníku, působilo to jako v pohádce a já miluji pohádky, jsem možná dětinská, ale taky tvrdohlavá, takže i když si říkám, že bych se měla začít chovat dospěle, tak to stejně nedělám, protože mi vyhovuje setrvávat v tomto stavu. U rybníka jsem se posadila na břeh a pozorovala slunce, které se pomalu ztrácelo za obzor, mísilo se s kouřem cigarety, který vycházel od mých úst. Bylo zvláštní pozorovat kouř jak splývá s posledními slunečními paprsky, které m hřály bledou tvář.
Pes pobíhal okolo, výjimečně jsem našla odvahu ho vypustit, v dohledu se nenacházel žádný pes. Viditelně si užíval nabité svobody, válel se ve sněhu a slastně si pochrochtával. Taky miluje svobodu, stejně jako já, probliklo mi hlavou a najednou mi připadalo strašně nefér, jak málo svobody mu já poskytuji, ale copak můžu více, když o něj nechci přijít. Nedokážu si představit, že bych teď po sedmi letech o něj přišla, vždyť je to za můj život nejdéle trvající přátelství, sice tedy mezi člověkem a zvířetem, ale toto přátelství je někdy silnější lepší než to lidské. Potom jsem se zase pohroužila do krásných myšlenek a ty mi vykouzlili úsměv na tváři, úsměv zasněný, úsměv útěku do vlastního světa... Při tomto stavu pomalu zapadl již poslední sluneční paprsek za les a byl čas vydat se na zpáteční cestu, zpátky do reality, zpátky do bytu.
Šlo to pomalu, náledí bránilo rychlejší chůzi, nohy podkuzovaly, ale časem jsem se naučila držet rovnováhu a šlo se dobře.
Lampy ještě nesvítili, ale slunce již taky ne, byl to takový ten čas mezi dnem a nocí, čas nikoho...
Otevřít dveře, nezalomit klíč, rozsvítit světlo v chodbě a procházka je u konce.

Ledové království

12. února 2017 v 16:30 | Ortie |  Fotografie




4. Básnička o hodině chemie

12. února 2017 v 12:19 | Ortie |  Potřeba psát
Chemie

Hodiny na zdi nelítostně odpočítávají čas: tik, tak, tik, tak...
V mém sečitě souží se kyslík, síra i vodík přibude pak.

Do rovnice připíšu číslo čtyři,
k vyčíslení pomalu to míří.

Nesedí mi vodíky, kyslíky, NIC!
Možná těch sír mělo být víc.

"Sem asi nepatří uran,"
učitěl rychle dodal.

Proč já více nedávám pozor,
nerozšiřuji si vědomostí obzor?

Nakonec jedna chyba, druhá, třetí,
učte se chemii, děti.


3. Líčení - noční nebe

12. února 2017 v 11:57 | Ortie |  Potřeba psát
Noční nebe - ta zahrada rozkvetlých květin, zahrada, která nemá konce, kam jen oko dohlédne. Tráva v této zahadě je modřejší než moře u Azurového pobřeží a květiny září jako jiskřičky v očích milenců po prvním polibku. Noční nebe připomíná studánku, ve které se odráží paprsky poledního slunce. Když z pod mraků vykoukne měsíc, připomene mi sladký medový koláč, či usměvavou tvář milého člověka. Noční nebe je únik před realitou, únik od vlastního světa, do kterého se nedostane nikdo jiný. Pro mě se pohled na noční nebe, zatímco ležím v hedvábné trvičce, přikryta bzučením cvrčků, stal únikem od světelného prachu města, od ječení aut. Moje oči, společně s duší, se brodí noční zahradou ticha a nekonečných krás a snaží se poznat, jaká je která kytička. Občas ztratím se, ale tady není potřeba hledat cestu zpět. Měsíc na mě hledí moudrou a milou tváří a jako by mě chránil všeho zlého a špatného, kdo ví zda to dělá u všech poutníků.
Přijde mi, že jen na moji počest, jen na mojí vycházku připravili cvrčci tento jedinečný koncert, jsem unešena v té kouzelné hudbě a moje oči zase tou nádherou, čich vůni nejlepších parfémů, jaké dokáže vyčarovat jen louka, připadá mi, že moje ruce se dotákají nejjemnějšího sametu, přitom to je jen travička, na které ležím. Již nevím zda smín nebo bdím a květiny se mění v světlušky a naopak, je to kouzelné, ba přímo neskutečné. Chvílemi to vypadá, jako by nějaká pohasla a potom se rozzářila nějaká jiná, jako by mi běhali mžitky před očima, ale je to čarokráné. Možná za chvíli usnu, přikryta noční oblohou, za láskyplného dohledu měsíce...

2. Haiku

10. února 2017 v 15:17 | Ortie |  Potřeba psát
Haiku o roce


Z jara miluji,
v létě rty tvé líbávám,
zima - vše skončí.

Haiku o srně

Oko srny září,
život svůj žije dále,
my nic nevíme...

1. Každodenní cesta - komentář

9. února 2017 v 22:20 | Ortie |  Potřeba psát
Nejdříve jsem chtěla těchto pár řádků připsat rovnou pod to krátké vyprávění, či povídku chcete-li, co jsem dneska vyplodila, ale jelikož mi připadalo hloupé, do toho textu zasahovat, tak jsem se rozhodla napsat tento článek, jako jisté zhodnocení.
Když jsem poprvé začala přemýšlet, co by se na to téma dalo napsat, napadalo mě spousta věcí, ale žádná mi nepřipadala ideální, až potom se mi v hlavě usadil tento nápad a ten jako jediný ne a ne zmizet. Pohrávala jsem si s tou myšlnkou a přemýšlela, jak ji nejlépe podat (nevím, zda jsem to nakonec zvolila nejlépe) :D A asi pře hodinou jsem začala tvořit. Samotné psaní šlo docela dobře a věti se odvíjely, jaksi samy a nakonec už myšlenky přestaly být nucené úplně a mně jen běhali prsty po klávesnici a na obrazovce přibývaly písmena, možná jsem přilákala Můzu a ona se rozhodla, že mi dá jemné políbení, aby mi to šlo lépe od ruky. Celkově jsem s dílkem i docela spokojena, i když samozřejmě mohlo to být stokrát lepší a to celé, ale já jsem ráda, že mě vůbec něco na předem připravené téma napadlo.
Nevím zda takovéto komentáře budu přidávat ke všem článkům dle témat, to spíše podle toho, jak bude co říci.

1. Každodenní cesta

9. února 2017 v 22:12 | Ortie |  Potřeba psát
"Ahoj, ráda tě zase vidím," pozdravila mě, v první chvíli jsem si nebyla tak zcela jistá, kdo to je, ale pak se mi její rysy spojili a poznala jsem v ní moji bývalou spolužačku.
"Ahoj, jak se ti pořád vede? A omlouvám se ti, že jsem Tě hned nepoznala, ale je to už pěkná řádka let, co jsme se naposledy viděli," odpověděla jsem okamžitě, jak jsem si vybavila o koho se jedná.
"Já vím, ale připadá mi to jako včera," chvíli jsem přemýšlela proč, nikdy jsme nebyly kdovíjaké kamarádky ani nic podobného, párkrát jsme si spolu povídaly a jinak jsme se jen zdravily.
Z tohoto důvodu jsem se zeptala: "Jak to?"
"Tak víš co, sny jsou mocní čarodějové," v tomto ohledu jsme s ní nemohla nic více než souhlasit, měla vlastně pravdu, zvlášť když si vzpomenu na nějaké mé sny.
"To máš pravdu! A já jsem se ti snad zjevila ve snu?" usmála jsem se a ona začala vyprávět.
"No, tak vlastně ano, ale všechno to bylo i v souvislostech, jinak bych si tě asi nevybavila a dokonce jsem dneska tak nějak podvědomě počítala, že tě potkám."
"Opravdu, to si myslíš, že mají sny takovou moc?"
"Já spíše spánek a sny beru, jako takovou každodenní cestu, která vždy začíná stejně, ale něco jiného čeká na konci," začala filozofovat, ale na mojí otázku neodpověděla, možná se bála toho, jak bych na ni pohlížela, musím se přiznat, že jsem měla v hlase asi trochu ironie.
"A tyhle cesty mě vedou do různých míst, do míst, kde jsem třeba ani nikdy nemusela být, někdy je to tam krásné, jindy smutné a někdy zapomenu, že jsem tam vůbec, kdy byla," pokračovala. "Ale beru to jako něco, co mi pomáhá uvědomovat si souvislosti a vidět věci jinak, vidět věci bez obalu a to si myslím, že je na té cestě strašně moc důležité, zvlášť když ji šlapeme každý den, každá taková cesta by nám, myslím si, měla něco přinést."
"Tak já každý den chodím jednou cestou do práce a zatím nevím, že bych nějak prozřela, něbo mi něco přinesla," zasmála jsem se, i když moc vtipné to nebylo, ona se jen pousmála.
"Tak taková cesta, zvlášť když se nedíváš, ti moc nepřinese, ale toto je jiné, tohle se dostáváš do své hlavy a necháváš vystupovat na povrch myšlenky, které jindy zavrhneš, nebo zatlačíš hluboko do hlavy, nebo věci které si ani neuvědomuješ. Rozumíš mi?"
Jen jsem kývla hlavou, rozuměla jsem jí velmi dobře, jen jsem netušila jednu věc: "A co to má dělat se mnou?"
"Já teď přemýšlím, jak ti to vysvětlit, aby sis o mně nemyslela, že jsem padlá na hlavu, nebo šílená, a proto tímto hlavně nabírám čas," řekla mi naprosto upřímně a chtěla změnit téma, nebylo mi moc příjemná, tak jsem navrhla první hloupost, co mě napadla.
"Aha, tak to jo. Nevadí! Změňmě téma! Co vztahy?"
"Nic nevyšlo, ale tak to se stává, to byl... A co ty?" nedokončila větu, docela mě to překvapilo, ale přešla jsem to bezpověšimnutí.
"Tak to tě zcela chápu, mně taky nic nevyšlo, nějakou dobu jsem měla přítele, a potom i přítelkyni, ale všechno ztroskotalo, asi jsem ještě nenarazila na tu správnou spřízněnou dušičku," rychle jsem ze sebe vychrlila.
"Nebo jsi ji už kdysi našla a nevěděla jsi o tom," zněla její reakce.
"Jak to myslíš?
"Tak jak to říkám," usmála se.
Zase mě začal zajímat ten její sen, a tak jsem se zeptala: "A co se ti tedy vlastně zdálo?"
"Zdálo se mi o všech mých životních láskách a byla jsi tam i ty a mně to připadalo zvláštní, co jsi tam dělala, a pak mi to došlo, ty jsi byla moje školní láska, došlo mi to všechno, jen mi to tehdy připadalo nějak nepřijatelné, a tak jsem to zahrabala ke zbylému bordelu," vychrlila ze sebe rychlostní palbou kulometu. Chvíli jsem na ni jen nepřítomně koukala, asi si toho všimla, a tak dodala: "Promiň, já jen jsem ti to chtěla říct, dokonce jsem si plánovala najít tvojí adresu, chtěla jsem to mít v hlavě vyřízené," usmála se na mě.
"Ne, ne, v pohodě, jen chápej, že mě to trochu zaskočilo a jsem tím překvapena. Je to takové trochu rozhození na té mé cestě životem," vykoktala jsem ze sebe.
"Já vím, já vím, ale už nemám čas si povídat, už musím, jenom tady máš ještě moje číslo, můžeme někdy zajít více pokecat," vtiskla mi do ruk papírek a zmizela jako duch.
Za pár dní jsem jí zavolala, sešly jsme se v kavárně, pokecaly, zjistily jsme, že máme spoustu věcí společných. Možná těď v tomto okamžiku říkáte: A kdy přijde ten happy end a budou spolu? Ten nepřijde, zůstaly jsme kamarádky, ale nikdy mezi námi nevzniklo nic více, ale jsem ráda za ten sen, za tu, jak říká, každodenní cestu, protože mi dovolila poznat člověka, který mě kdysi miloval, ale nezlomil mi srdce...