Leden 2017

Podvečerní vycházka

27. ledna 2017 v 17:52 | Ortie |  Fotografie
Dnes v podvečer, když již pomalu zapadalo slunce, jsem se šla projít ven se psem a pořídila jsem několik fotografií, bohužel světla rychle ubývalo, tak jich je jen velmi málo.






Fotografické vzpomínky

26. ledna 2017 v 21:09 | Ortie |  Fotografie
Nedávno jsem procházela fotky, co jsem fotila již mnohem dříve tak od dvanácti až do třinácti let, takže už je to nějaký ten pátek zpátky a vzpomínala jsem z jakých fotek jsem byla tehdy nadšená a jak jsem se učila zacházet z fotoaparátem. Když jsem tak ty fotky procházela, tak jsem na nich viděl skutečný postup až do dnešní doby, ale každý nějak začínal :D Já jsem se rozhodla, že se o nějaké fotky, ze kterých jsem v té době byla skutečně nadšená, podělím. Pokusím se říci, co jsem se díky nim naučila, co mě na nic tehdy uchvátila a tak.

Tuto fotografii jsem si zamilovala díky kontarstu barev, tmavá a světlá. Byla focena někdy před čtyřmi lety a vlastně díky ní jsem chtěla začít fotit i něco jiného než jen zážitky, vlastně jsem chtěla začít využívat fotky jako umění.


Byla jsem naprosto nadšená, když se mi podařilo vyfotit koně, který jak by se koupal v ubývajícím slunečním světle. Samozřejmě kvalita fotografie je mizivá, ale nějaký pokus tam přeci jen byl.


Poprvé se mi bez rozmazání povedlo vyfoti květinu v mém dětském srdíčku zavládla radost.

Nenávidím a miluji

24. ledna 2017 v 16:54 | Ortie |  Básně
Nenávidím a miluji

Odi et amo!
Ty stále mi nerozumíš?

Odi et amo!
Moje srdce neví, pro co bít.

Odi et amo!
Zraněna bloudím v lásce neústupné.

Odi et amo!
Vím, že těžko pochopíš.

Odi et amo!
Je to ticho před bouří.

Odi et amo!
Stane se posledním výkřikem do tmy.

Odi et amo...

Jak jsem pitvala očičko

19. ledna 2017 v 1:23 | Ortie |  Útržky z deníku
Tak po dlouhé době píšu do této rubriky, jsem měla v poslední době nějak moc klidné spaní, což jsem si náramně užívala, krásně večer zalehnout a spát jako nemluvně. No, dnes, nebo tedy lépe řečeno včera, se mi to nepovedlo, zalehla jsem a neusnula jsem, ale to je jedno, to není hlavní téma, o kterém zde chci psát.
Toto úterý jsem šla do školy na sednou, což pro mě není moc příznivé (no, i když jsem si to vlastně zvolila sama), ale tentokrát jsem se moc těšila, protože ještě před vánoci nám učitelka slíbila, že budeme na ranním semináři z biologie pitvat a skutečně i svůj slib dodržela (což se moc často nestává). Pitvali jsme očička, přesněji očička z vánočních kaprů. Po třídě to nádherně páchlo lihem, jak v něm byly oči celé svátky naložené (ke konci hodiny se mi z toho puchu začínala motat i trochu hlava).
Většina holek i kluků se trochu štítila, nevím zda jsem byla jediná, co se celou dobu blaženě usmívala (upřimně doufám, že ne).
Při otevírání oka se mi podařilo zjistit, že oko je mnohem pevnější než jsem si vždy myslela, a také že by ze mě nebyl dobrý chirrg (první věc, kterou jsem přeřízla byl oční nerv). Po trochu námahy se mi podařilo vydolovat čočku (bohužel byla zakalená, taky se není co divit, když trávila příjemné svátky v lihu a radostně bílkovina denaturovala). Ale velice mě to bavilo a vyžívala jsem se v tom. Také jsem potom celý den byla velice příjemně naladěna.
Také se musím přiznat, že to nebylo poprvé, co jsem pitvala, nebo pozorovala nějaké orgány zevnitř, ale poprvé, kdy jsem k tomu měla plný souhlas.
Když jsem o tomto mém prožívání povídala mému kamarádovi, první jeho slova byla: Opravdu jsi lehnce šílená, ale jenom lehce.
No, možná má i trochu pravdu, ale já si svého šílenství užívám, dokud můžu.

Vidím, slyším, cítím

18. ledna 2017 v 20:22 | Ortie |  Básně
Vidím, slyším, cítím

Vidím zpívat vítr ve větvích,
chuť větru připomíná bonbony,
které babička schovávala do šuplíku,
dotknu se vzduchu, podrbu ho po zádíčkách.

Slyším šeptat barvy mého šátku,
chtějí mi vyprávět pohádky,
cítím jak slova hladí mě po vlasech,
vzpomínám na to jak mě maminka česala.

Slastně se usmívám jako malé dítko,
jsem šťastna v sladké nevědomosti,
kouř cigarety však sykl mi do ucha,
že všechno je to jen zdání, jen sen.

Blikající žárovka

18. ledna 2017 v 20:21 | Ortie |  Básně
Blikající žárovka

Vinou špatně utažené žárovky,
život v pokoji pohasíná,
končí za okny bílý den,
mojí rukou na zeď kreslím stín.

Poslední zablikání - nastala tma,
úsměv už není vidět
a do okna narazila moucha,
sbohem - raději jdu spát.

Co se urodilo v mém deníčku

14. ledna 2017 v 18:26 | Ortie |  Útržky z deníku
Opět se mi nashromáždilo spousta zápisků a některé z nich jsou takové, že jsem si říkala, že když je zde přepíšu, tak neprozradím nic, co bych nechtěla... Tak snad si o mně nebute myslet, že jsem naprostý šílenec.

NEJSEM DEPKAŘ!!!
- ale nezapírej. Přiznej to hlavně sama sobě. Lhát ostatním můžeš, ale aspoň sobě říkej pravdu, když už nikomu jinému. Lhát sama sobě nemá cenu, stejně to nezměníš. Vzpoměň si na co myslíš po nocích... (na tomto problému jsem začala pracovat a snažím se to uvědomovat si to a s někým o tom mluvit.)

Sedím na studené zemi v prachu, tento dům už je opuštěn, lae vypadá to jako by chvíle teprve uběhla, kdoví co zůstane po nás...

(Pod jednu básničku jsem si napsala.) Možná bych měla přemýšlet o návštěvě psychologa, protože tohle už není moc v hranicích normálnosti. Kdo psychicky v pohodě by popisoval porážku lidských bytostí. I když vlastně jedná se o vraždu lidských předsudků... Ale možná si to jen namlouvám, abych se necítila jako úplný šílenec.

V ulicích masy lidí se cpou, srdce se mi svírá, málo vzduchu zbývá, chci pryč z města, rychle zmizet z ulic.

(K tomuto obrýzku bylo připsáno.) Prtoti stresu by to mělo pomáhat. Takový pindy a kecy.

Od života raději už nic nečekám, nakonec mi musí dát jen jednu věc.

Pod pažím tahám zelený sešit, pořád přibývají prázdná slova bez významu, málokdy je pochopím, málokdy neustrnu. Jak nemůžu pochopit něco, co napíšu?

Žeru chipsy, piju čaj, všechno je vlastně krásný. Otevřu oči v mlžném oparu, zavřu srdce na závoru, nechci, aby se do něj dosta kouř...

Jsem gymplem zmořena,
sama sebou znavena,
všeho mám už tak akorát,
zbývá začít se jako blázen smát.

Křupání sněhu pod nohama

7. ledna 2017 v 17:40 | Ortie |  Potřeba psát
Slyšíš, jak krásně křupe pod nohama sníh? Je to symfonie našich kroků, každý vytváří si tu svou. Je to kouzelné, čarokrásné, že naše kroky můžou něco takového vykouzlit.

Ale znáš mě, já na takové věci nejsem. Mě nenadchne nějaké křupaní sněhu, já jsem přece dospělá žena a jako taková si to nemůžu dovolit.

Ale...Proč? Na co si brát dětskou radost z maličkostí? K čemu nám to je? Vždyť bez nich je život smutný a prázdný, jako bez života. A ono to zní strašně: Život bez života...

Je to život jen trochu jiný, trochu serióznější, s méně smíchu, s více povinnostmi, ale je to život. Jsem dospělá a musím si uvědomovat, že život není jen o pěkných věcech.

Svět není jenom pěkný, to já už dávno vím. Ale proč si ho ještě zhoršovat? Já tě popravdě nechápu a asi se raději půjdu projít po zasněžené louce a užívat si praskání sněhu pod nohama, než si tu s tebou povídat. Sbohem!

Tak si jdi! Čau..

Návštěva u staré paní

7. ledna 2017 v 17:23 | Ortie |  Básně
Návštěva u staré paní

Dusná vůne parfému, který se již neprodává,
na hrnku kytičky, prý ručně malované,
prázdný pohled tváře, který již mnohé přežila,
na okenním parapetu kytka, která již zemřela.

Slova drásavé, jež se pomalu derou z hrdla,
znavená ruka, která třese se jako pápěří ve větru,
modré oči, v kterých zrcadlí se strach ze smrti,
děti, jenž se těší, že od ní rychle znova odletí.

Žena, která už vlastně život za sebou má,
v kuchyni, v které zažila už i lepší léta,
na židli, která jen tichounce zavrzala,
dětem, které brzy odchází, zamávala.

Poslední den roku

7. ledna 2017 v 17:01 | Ortie |  Fotografie
Tak trochu později přidávám fotografie, které jsem pořídila poslední den roku 2016. Můj plán byl je přidat dříve, ale moje lenost tomu zabránila, tak jsou přidané o týden později, ale to se také vlastně nic neděje.

Ostřím, ostřím, a když zaostřím, tak jediné co mi to připomíná je hlavička od sirky.


Sluníčko svítilo, nic se nechtělo.