Prosinec 2016

Jak se loučím se starým rokem?

31. prosince 2016 v 23:11 | Ortie |  Útržky z deníku
Nejsem člověk, který by se toulal po venku a snažil se slavit ve větší skupině lidí. Já jsem si raději lehla do postela, uvařila jsem si horký zelený čaj, otevřela balíček chipsů, pustila si mojí oblíbenou kapelu a relaxovala, vlastně to stále dělám, jen jsem měla malé přestávky, na to abych se pomazlila se psem, ubalila si cígo a tak.
Proč jsem proti oslavám? Připadá mi zbytečné se sejít s lidma, které vlastně nemám ani ráda a chlastat s nima, stejně pokud se chci zlejt, tak to musí být jen s lidma mi blízkýma, což skutečně obvykle nejsou lidi, kteří mě zvou na bujaré oslavy. Protože moji přátelé jsou klidní a nepijou a já se někdy cítím, jako ta nejhorší, ale to je zase jiné povídání. Nesnáším, když se střílí petardy. Důvodem k tomu je i že mám psa a ten různé dělobuchy nesnáší a utíká se schovat do koupelny a já trpím i za něj. Ale na němé tváře málokdy lidé myslí a střílí stále. Proto jsem si teď mého pejska nastěhovala do postele, aby se ke mně mohl schovat a cítil se v bezpečí, takové privilegium má jenom v tento nejkritičtější den roku.
Přemýšlím, že si půjdu lehnout už před půlnocí, ale asi ani ne, je to hlavně tím, že bych neusnula. Takže zase budu jako trupka čučet do noci a až odbije půlnoc, tak dostanu pusu, jednu jenom elektronickou a druhou možná od psa, pokud se nebude bát vylést z pod peřiny.
Jak dále slavím? Třeba tím, že jsem si umyla vlasy a nakreslila si obrázek a vymyslela něco, čím si můžu přivydělat, vlastně docela plodnej večer. Tedy já si to aspoň myslím.
Na facebook všichni přidávají přání do nového roku. A vlastně to nikdo nemyslí vážně. Já přidala fotku pavouka, jen tak pro jejich radost, třeba někomu udělají kusadla a očička a nožičky radost a raději jim nic do nového roku nepřeji.
A teď vlastně píšu blábol a všechno je skvělé. Co více chtít?
Přemýšlím, že si nastavím vidání přesně na půlnoc, ale spíše seru na to, stejně by to nebylo k ničemu, nevím zda to stojí za něco takhle, ale to nevadí.
Přicházejí mi zprávy a lidé, kteří celý rok nepíšou, najednou přejou, takový kidy. Já jim ze slušnosti odpovídám a přemýšlím, kde se to zase nalili, že si na mě vzpomněli. Vlastně všichni přejou to samý, jen někteří jsou občas lehce originální.
Sestry slaví s Mírou, tak doufám, že to neskončí porodem, ale i kdyby byl by to zajímavý začátek nového roku.
A možná se taky připojím s nějakým tím přáním tak jdu na to: UŽIJTE SI TEN NOVÝ ROK A V RELATIVNÍM ZDRAVÍ HO I PŘEŽIJTE. To vám přeje Ortie a připíjím vám černým čajem na vaše zdraví.


Haiku o řece a kočičkách

29. prosince 2016 v 23:51 | Ortie |  Básně
Haiku o řece a kočičkách

Kvetou kočičky,
po řece plují kosti,

má radost končí.

Sonet pro lásku

29. prosince 2016 v 23:48 | Ortie |  Básně
Sonet pro lásku

Já vím, že ti často nepíšu,
jsem člověk značně nestálý,
ale čas na chvíli se zastaví,
už ani nedutám ani nedýšu.

Prosím vyslyš tuto zpověď,
neboj bude jenom kraťoučká,
bohužel všechno nepočká,
v hlavě mám ale slov změť.

Moje srdce radostí plesá,
to všechno poslalas mi ty,
doufám, že chvíli osud mi to nechá.

Chtěla jsem ti jen poslat děkovný list,
ale zapomněla jsem adresu, tak nejspíše nedorazí,
možná zašlou ti ho i z jiných míst.

Každej den...

27. prosince 2016 v 15:33 | Ortie |  Básně
Každej den

Každej den jen chcát, srát, občas se z toho všeho poblejt.
Do prdele k čemu?
Kam směřujem?
Stejně nakonec chcípneme.
Srát, chcát, srát, chcát, srá...pořád dokola,
jsme v tom uzavřeni.
Chce se mi blejt.
KONEC!!!

Na zamrzlém rybníku

27. prosince 2016 v 15:27 | Ortie |  Fotografie
Venku je krásně. Svítí slunce. Mrzne. Kdyby byl sníh, tak bych řekla PRAVÁ ZIMNÍ POHODA. Fotila jsem jen tak pro radost, pro vlastní potěchu, pro úsměv z povedené fotky.









Jatka

15. prosince 2016 v 22:03 | Ortie |  Básně
Jatka

Poslat je jako na jatka prasata,
při pachu krve nohy by se roztřásly,
ale cesty zpět by nikde nebylo,
křečovitě zavřít oči, chladné ostří na krku.

Každá sekunda by se zdála nekonečná,
přáli by si ránu z milosti,
chlad smrti zalil by jejich těla,
z hrozného čekání by snad i zešíleli.

Konečně snesla by se dobře mířená rána,
tělem by ani záchvěv bolesti neprojel,
tělo bez života na zem by kleslo
a pomalu na řadu přišel by další.

Některým lidem nepřeji život radostný,
někdo zaslouží si prostě chcípnout.

Mlha a chlad

15. prosince 2016 v 21:57 | Ortie |  Básně
Mlha a chlad

Venku vznáší se mlha a chlad,
v takový den zemřel bych rád.

Ještě naposledy se z hluboka nadechnout,
potom sladké smti pomalu podlehnout.

Tělo by rychle vystydlo,
jako by nikdy živé nebylo.

Až někdo moje tělo by objevil,
hrůzný pocit by ho zaplavil.

Bože, zemřít tak v tento den,
byl bych upřímně šťasten.

Zápisky uplynulého týdne

8. prosince 2016 v 17:33 | Ortie |  Útržky z deníku
Listovala jsem si svým poznámkovým bločkem a rozhodla jsem se, že zde zveřejním několik zápisků, které jsem si poznamenala za poslední týden. Taky proč by ne, vždyť tonto blog mi slouží hlavně jako deníček. :-)

"Moudros do nás vstupuje s každým nádechem, jen je škoda, že se dlouho nezdrží a než si uvědomíme, že přišla, tak vydechneme a ona spěchá pryč."

"Když se potkají,
červenec začne právě,
skončí to v trávě."
- Pozn. Aneb jak do krátké básničky ukrýt krásu léta, spojenou s erotikou a možná i kapkou té lásky, která však pro tu erotiku není podmínkou, spíše jen příjemným zpestřením.

"Snad nechceš zůstat navždy chudobná,..."
- A dívka vše opustí, aby odešla za lepším. Ach, kolik pravdy se skrývá ve staré baladě. Svět byl stejný i před 400lety! Nic se nemění! Možná mění, ale k horšímu a to je k pláči. Jen být ještě schopna plakat... Umět projevit skrytou slabost... Už se mi nechce psát, moje touha po vykřičení pocitů byla uhašena, zapsána.

Moje roztřesená ruka píše slova, ve věty je skládá. Roztřásá ji hrůza z člověka, který slova zapisuje. Chtěla by mu přestat patřit, přestat se roztřásat strachem ze slov, který vypouští, na chvíli se zbavit myšlenek.
- Zase už píšu hlouposti! Co to se mnou je?

Sedím v lavici, venku temno, chtělo by se jen na chvíli zavřít oči. Spát! Ne, nemůžu usnout, to nesmím. Snažím se udržet oči dokořán otevřené. Zvoní! Otravný zvuk zarývá se dovnitř hlavy. Ona snad praskne. Au! Hlavou mi probíhá pulsující bolest, co to se mnou sakra je? V poslední době jsem pořád unavená a je mi zle a neznám příčinu, možná je to všechno v mojí hlavě, za všechno is můžu sama, nemám právo obviňovat kohokoli jiného. NA TO NEMÁM PRÁVO!

Mrazivé ráno

6. prosince 2016 v 16:48 | Ortie |  Fotografie
Je ráno. Mrzne až praští, moje prsty pomalu umrzají zimou, ale stejně držím foťák pevně v rukou a fotím. Obdivuji to, co mráz v noci vyčaroval.

Slunce, které se schovává. A je naprosto kouzelné (ve skutečnosti mnohem více)

Mráz maluje ještě po zelených lístcích.

Je zajímavé, jakv mrazu vše vypadá trošku jinak. Podobně jako v noci.

Zmražené plody. Musím říci, že mrazivé šípky jsou výborné.







Kosice

3. prosince 2016 v 14:16 | Ortie |  Fotografie
Tentokrá mi neodletěla zůstala sedět na větvičce a počkala (tedy alespoň malou chvilku) dokud si ji nevyfotím. Za to jsem jí moc vděčná.





Růže usychá

3. prosince 2016 v 13:52 | Ortie |  Básně
Růže usychá

Ve váze pomalu růže usychá,
snaží se ještě zakřičet do ticha:
"Proč jste mě nenechali venku kvést,
proč já nešťastná musím tuto smrt snést?"

Už na stůl spadl poslední okvětní plátek,
už je to celý tyden, co měla svátek,
už nikdo se nestará, růže kouzlo ztratila,
už nikoho nezajímá...zase u stolu kouřila.

Na růžové lístky dopadá popel z cigaret,
ano, takový smutný bývá života kabaret,
všechno shrábne na jednu hromádku
a zničí růže poslední památku.

Nebude vědět, že růži vůbec někdy dostala,
zapomene stejně, jako to s kým se vyspala,
v koši květy nadobro se ztratí
a to je celý příběh, milí, zlatí...

Poněkud chmurné místo

3. prosince 2016 v 13:42 | Ortie |  Fotografie
Dnes mě mé toulky bez cíle zavedli do těchto poněkud chmutných, polorozpadlých míst. Mám taková místa ráda, mají skvělou atmosféru a na tomto jsem objevila na zdech také taková umělecká dílka, možná trochu smutná, ale mě stejně velice zaujala.