Listopad 2016

Vločky

28. listopadu 2016 v 19:01 | Ortie |  Útržky z deníku
Z okna přetopené třídy pozoruji vločky, které se líně snášejí na chodník. Jako by tančili až do poslední chvíle, jako by si neuvědomovaly ten hořký konec. Udrží se? Nebo po nich zbude zase jenom bláto? Zatím to není jasné. Řev učitele se rozléhá třídou, co se zase stalo? Berte ohledy na moji hlavu, prosím. Ráda bych byla, kdyby mi zůstala v pořádku sedět na krku. Konečně ticho a klid, můžu zase nerušeně odpočívat a pozorovat vločky, které létají za oknem. Je to strašně uklidňující, nejde vidět na krok, miluji když sněží.
Přemýšlím zda jsem neusnula, protože najednou je konec hodiny a já si vůbec nic neuvědomuji, asi jsem usnula opravdu, protože za oknem už nesněží a neudržela se ani vločka. Nebyl to nakonec jen sen?

Bezcílné toulky městem

28. listopadu 2016 v 17:20 | Ortie |  Fotografie
Včera jsem se toulala městem vlastně bezcíle, tedy byla jsem venčit psa, ale venku jsem bloumala bez cíle. Krásně jsem si vyčistila hlavu a protáhla tělo, a také jsem pořídila nějaké fotografie.









Vůně lesa

27. listopadu 2016 v 1:04 | Ortie |  Fotografie
Tak abych vás dnes pouze nevyděsila mými portréty, tak zde zveřejním ještě fotografie, které jsem dneska nafotila v lese.

Pavučinka, která visela mezi větvičkami, a byla pokryta rosou, která zářila jako drahokami.

Houbičky na kousku šišky i taková kouzla jde najít když si kleknete do mechu.

Tato fotka vypadala trošku jak v mlžném (nebo kouřovém) oparu.

Perly na mechu.

Lístky, které se nikdy na strom nevrátí.

Vždy jsem těmto houbičkám říkala plaménky, ale asi se tak nejmenjí (pokud náhodou někdo zná jejich název, tak mi to prosím napiště).

Tak a nauplný závěr, by to chtělo nějaké hezké živé stvoření, tak třeba mého psa.

Divoženka ve vodě

27. listopadu 2016 v 0:41 | Ortie |  Fotografie
Ano, jak už je z názvu patrné, bude se jednat o portrétní fotografie. Přesněji o fotografie mě samé, dnes jsem pořídila několik autoportrétů, a tak se o ně s vámi podělím, tak už dost keců, jde se na to.







Mé lásky

27. listopadu 2016 v 0:26 | Ortie |  Útržky z deníku
Když jsem naposledy psala na blog, bylo to takové trochu depresivnější, to přiznávám (většina věcí, co sem přidávám není nijak optimistická). Prostě se sem chodím občas vypsat. Tak ale tenhle článek nemá vysvětlovat proč něco dělám, tak raději rychle tohle téma opustím.
Dnes jsem měla až nějak podezřele dobrou náladu, což se moc často nestává, ale je to velice příjemný pocit. Cítila jsem se nádherně, trošku jako bych byla v jiném čase, v nějakém klidném a voňavém čase.
Vzpomínala jsem, ale jen na věci, při kterých (tedy při většině) jsem se usmála. A jedna z těch věcí byly moje lásky. Většina z nich byla pouze platoická. Jednou za svůj krátký život jsem lásku vyznala, však bohužel neopětovanou, což mé patnáctileté srdce velice zranilo a urazilo, dnes se tomu pouze usmívám. A jednou mi byla láska vyznána a byla mnou opětována, vztah trval čtyři měsíce, a pak konec. Nejdříve jsem z toho byla měsíc na prášky, ale teď jsem schopna si z toho udělat legraci a uvědomovat si, že to možná bylo tak dobře. Vzpomínám na ty krsné věci, kterých nebylo málo a usmívám se u toho, i když samozřejmě někdy to i zabolí. Tak to byly takové lásky, které nezůstaly uzavřeny pouze ve mně.
Tak ale na tyhle jsem vzpomínala opravdu pouze jen okrajově, moje vzpomínky se ubírali hlavně k těm nikdy nevyznalým láskám, kterých bylo opravdu o něco více. Byly to lásky skutečně platonické. Často neměli ani dlouhého trváni, trochu jsem si posnila, párkrát a dotyčného či dotyčnou zasněně civěla a byl konec. Nebudu zde mluvit o všech, ale jen o těch, na které jsem si dnes vzpomněla. Dle toho jak píšu to vypadá, jako bych byla platinicky zamilovaná minimálně jednou týdně. :D Což samozřejmě není pravda.
Vzpomněla jsem si jak jsem se jako čtrnáctiletá, naprosto bezhlavě zamilovala do člověka o patnáct let staršího. Byl to jeden známý, už ani nevím, co mě na něm toli přitahovalo, prostě jsem se do něj zamilovala až po uši (dokonce mi to mé zamilování vydrželo i docela dlouho, asi půl roku). Ale samozřejmě jsem si uvědomovala, že takový vztah by nemohl fungovat, i když to abych na to přišla mi trvalo hodně dlouho a stále o tom někdy pochybuji. Možná, kdybych znovu objevila člověka, se kterým bych se cítila, tak skvěle jako s tímto, tak bych na věk nehleděla úplně a doufala bych, že ani on (i když v tomto případě to byla ona, tak bych ještě musela doufat v další věci). Ale vždycky, když si na tyto chvíle vzpomenu, tak se musím usmát, jaká jsem byla zamilovaná puberťačka a přemýšlím, jak moc to na mně šlo vidět...
Další platonická láska byla k jednomu mému spolužákovi (taková klasika no). Nepřitahoval mě vzhledově, prostě to byl jen člověk zajímavý, co uměl nějak zaujmout. Ale bylo to jen chvilkové poblouznění, ale ráda na ten čas pobláznění vzpomínám (tedy když to není moc často).

Tak to by zde na mé vzpomínání na mé lásky stačilo (tedy prozatím, možná se někdy k vzpomínání vrátím). Tak doufám, že jsem vás neunudila k smrti. :D

Nechci tu být

22. listopadu 2016 v 1:02 | Ortie |  Útržky z deníku
Jsem unavená! Nechci tu být! Bojím se! Je mi zima! Zuby mi bezdůvodně drkotají a projíždí mnou zimnice a to jsem zaalená v peřině. A něco ve mně mi říká: "Neboj se! Všechno jednou skončí, jen musíš být trpělivá a silná." Ale to není tak snadné, kde hledat sílu a trpělivost, když jsou zásobárny toho všeho ve mně už vyčerpány? Já to chci skončit teď, jednou pro vždy! A proč vlastně nemůžu? Copak nemám na to právo? Vždyť je to můj život a já se můžu rozhodnout, kdy ho sobecky opustím. Nikdo mě tu nemůže držet, nikdo ať ho mám sebevíce ráda. Nikdo na to nemá právo! Můj život, moje smrt! Co je komu do toho? Nic! Opakuji! NIC! NIC! NIC! NIC!
Škoda že nemám flašku vodky a nějaký zapomenutý prášky, to by nastal blažený spánek navždy!
Text samý nepotřebný vykičník! NA CO?? Odpověď zní: NA NIC!!
Dostat ránu do hlavy, aspoň by se zatmělo před očima. Na chvíli nic nevnímat! Třeba by se ta chvíle protáhla navždycky! Třeba... Nebaví mě to! Zabředávám do slov, které stejně pro mě stejně nebudou mít žádný význam. SMRT?! Proč píšu toto slovo? Mám k němu blízko...

Rozespalé slunce

21. listopadu 2016 v 21:55 | Ortie |  Fotografie
Když jsem toto sluníčko fotografovala, tak mi připadalo, že je ještě v posteli má přivřené oči a nic se mu nechce, že by nejraději přenechalo vládu jen mrakům a za tohoto sychravého dne, nedělalo nic jiného než spalo. Nakonec se mu to povedlo, zatáhlo se a ono se mohlo v klidu prospat.




Poslední pocta krásnému podzimu

21. listopadu 2016 v 21:48 | Ortie |  Útržky z deníku

Takový malý kousek barevného podzimu, který si uchovám ve vzpomínkách. A už nikdy nebude to stejné, protože vždy na podobné věci můžou být jiné vzpomínky. Za rok to bude podobné, ale přesto zase jiné, ještě nevím jaké.
Jsem ráda, že nikdy nic není stejné, že všechny věci jsou jiné, protože to pak není nuda.
Tento lístek tu mám jako takový malý náhrobek letošního podzimu, letošních vzpomínek (i když podzim stále trvá, ale nejkrásnější jeho část přešla a já se teď těším na sníh).
Nejsem sice nějaký zarytý milovník zimy, tedy hlavně ne té, kterou jsme zažívali posledních pár let. Ale zbožňuji zimu, která se podobá té z Ladových obrázků, když pořádně mrzne a je spousta sněhu. Těším se také na fotografie se zimní tématikou, moc ráda fotím krásné vločky a zasněženou krajinu (také mám nápad na nějaké "sněhem zaváté" portréty) tak doufám, že letos nasněží, aby mi to vyšlo.

Tak a už zase odbíhám od tématu tohoto článku, což je poslední poklona krásnému podzimu. Prostě se někdy nechám unést. Letošní krásné podzimní dny, které zalévali sluneční paprsky, byly naprosto úžasné, plné energie, barevných listů a vůní. Když potom začalo být sychravěji, tak stále to byla nádhera, protože i to sychravé počasí může skrývat spoustu krás, jen nesmí trvat příliš dlouho, protože potom na mě začne padat jakýsi splín, únava a uzavření, pocity samoty a ty krásné pocity odejdou. A tím pro mě odchází i krásný podzim a začínám se těšit na zimu.

Toulky deštěm

20. listopadu 2016 v 11:56 | Ortie |  Útržky z deníku
Nechtělo se mi už kapky deště pouze poslouchat, jak bubnují do okeních parapetů, musela jsem ven. A proto jsem se oblékla do kabátu a vyrazila, bez deštníku, potřebovala jsem si provětrat hlavu. Užívala jsem si ledových kapek, které mi stékali po tváři a zamáčeli vlasy. Bylo to takové osvobozující. Myšlenky hlavou běžely, bez jasné příčiny, nejasným směrem a já jsem jim dala průběh, jen ať si užijí volnosti, dokud je zase neuzavřu do zaprášených krabic, abych se jich zbavila jako nechtěných věcí.
Dokonce jsem se začala přiblble usmívat. Kolem mě běhali lidé s deštníky, aby unikli tomu slejváku a na mě hodili občas nechápavý pohled. Ale já si to užívala. Užívala jsem si to roztřesení těla, ten chlad po kterém mi zmodraly prsty. Vychutnávala jsem si to, jak se mi mokré vlasy lepili k obličeji.
Toulala jsem se bezcíle, když jsem dorazila k hřbitovu, nevím, co mě k němu přivedlo. Otevřela jsem starou bránu a objevila se za hřbitovní zdí. Nikdo tam nebyl, byl tam klid a ticho, ani auta z nedaleké silnice nebylo slyšet, jako bych se ocitla v jiném světě. Posadila jsem se na jeden starý náhrobek, tím jsem nechtěla vyjádřit žádnou neuctu k mrtvému, ale jen se mi nechtělo sedat si na blátivou zem a prohlížela jsem si hřbitov v té pomuré, deštivé atmosféře. Mělo to své kouzlo. (Což dokazují fotografie, které jsem zveřejnila už včera.) Nevím, jak dlouho jsem tam tak seděla a přemítala o všem možném i nemožném. Nakonec jsem se přeci jenom zvedla a nohy bylo ztuhlé zimou a nepohodlnou polohou, ve které jsem se uvelebila. Poděkovala jsem hřbitovu za příjemnou návštěvu a odešla.

Hlemýždím tempem jsem se vracela domů. Doma si dala čaj a usnula.

Jak se dostat z blázince...

19. listopadu 2016 v 23:39 | Ortie |  Básně
Jak se dostat z blázince...

Naprosto skvěle se cítím,
(jen tak nějak zavřená.)

Naprosto skvěle se cítím,
(jen tak nějak světem pozřená.)

Naprosto skvěle se cítím,
(jen jako bych v kleci byla.)

(Naprosto skvěle bych se cítila,
kdybych se dneska večer opila.)

Naprosto skvěle se cítím,
(jen pusťte mě prosím ven.)

Naprosto skvěle se cítím,
takový krásný sen.

Příživníci na větvičkách

19. listopadu 2016 v 13:57 | Ortie |  Fotografie
Větvičkám berou sílu, ale jejich parvy jsou krásné, ale všimneme si toho, až ve chvíli, kdy přiklekneme blíže a oči otevřeme.









Sad mrtvých

19. listopadu 2016 v 13:41 | Ortie |  Fotografie
Vždy když jsem byla malá, tak mi hřbitovy připadaly jako takové sady, sady beze stromů plné křížů. Občas ráda navštěvuji hřbitovy, je tam ticho klid a taková tajemná a někdy až uklidňující atmosféra.







Du(e)ch minulosti

17. listopadu 2016 v 17:10 | Ortie |  Básně
Jsem duch vašich časů minulých,
někdy vykouzlím úsměv na tváři
a někdy stěží zamáčknete slzu,
jsem ten, co vás někdy pronásleduje
a nemáte se kam skrýt,
najdete ve mně i radost,
při které zaplesá srdce.

Však ve mně se skrývá vaše minulost,
kterou byste nejraději vymazali.

Bojíte se, že někdo objeví,
že někdo objeví mě,
či moji část,
kterou marně snažili jste se ukrýt.

Ano, bojíte se,
bojíte se,
že mě najdete na dně omylem otevřeného šuplíku.

Působím strach,
působím radost
a působím i bolest
a někdy z toho mívám jisté potěšení,
z toho jak vidím vaši hlavu ukrytou v dlaních.

Ano, ano, já jsem vy
a vy jste mnou,
jsem váš a přesto, žiji si vlastní život.

Vy, vy až na mě vzpomenete si,
raději byste se neviděli
a já to vím
a mám z toho potěchu.

Ach, jak snadné je,
jak snadné to všechno je,
jak snadné je zmanipulovat vás,
jak snadné je změnit váš pohled
na sebe samé, na lidi, na vše
a to se může stát jen jedna špatná věc
a už nikdy nebudete stejní.

Prozradím vám tajemství jste to stále vy,
vy jste to byli a vy to budete,
jen možná v jiném kabátě,
ale já, já tam budu stále s vámi,
ukrytý v zadní kapse vašich kalhot,
nebo v zadní skříňce vaší hlavy.

Ach, ano, ano, však vy to víte,
že mě se už nikdy nezbavíte.

Ve starých ruinách

17. listopadu 2016 v 16:46 | Ortie |  Fotografie
Jen chlad a tady taky teplo nečeká. Dávno opuštěné rozvaliny, dávno zapomenuté příběhy, už nežije nikdo, kdo by si je pamatoval. Tak mi zbývá fotoaparát a zachytit poslední zdi, poslední pohledy,...



Přátelství!?

16. listopadu 2016 v 23:48 | Ortie |  Když nemůžu spát...
Kde je hranice přátelství? Kdy se s přátelského vztahu stane vztah milostný? Dá se tomu vůec zabránit? Může vydržet přátelství mezi mužem a ženou? Takové otázky se mi prhání hlavou a já na ně hledám odpověď, i když si uvědomuji, že ji asi nenajdu.
Proč tohle vlastně píšu, protože nemám nejlepší přítelkyni, ale nejlepšího přítele (samozřejmě v kamarádském slova smyslu) A občas se bojím, zda nezačíná v našem vztahu hledat něco víc, než je v něm schopný najít. Sice ještě nedávno říkal, že to co máme my dva je lepší než milostný vztah a já s ním souhlasila a pořád s tímto výrokem souhlasím. Protože takovýto vztah je mnohem jednodší, bez stresu, nevadí nám probírat úplné voloviny, nebo se snažit tomu druhému pomoci, je fajn taky mít takto někoho s kým může člověk probrat i ty věci ohledně vztahů. Všechno bylo fajn, ale v poslední době, se začal tak trochu měnit a třeba se mi to jen zdá (přála bych si, aby se mi to jen zdálo) ke mně začíná cítit něco více než jen přátelství. Já vím, že jestli tomu tak je, tak s tím stejně nic neudělám, protože lidské city se nedají ovlivnit, spíše bych přemýšlela, jak se to mohlo stát, jak by bylo možné že dva roky nic a najednou... Ale tomuto nerozumím. Jen se bojím, že jestli je v tom, co ke mně cítí i něco více, že by to nakonec mohlo zničit naše přátelství, což by mě strašně moc bolelo... Ono možná v tom přátelství je i u mě jakýci způsob lásky, ale ne jako k partnerovi, prostě takový...jiný cit, který je lásce hodně podobná a je dosti možné, že se o jakýsi její druh jedná.
Kde končí ty hranice? Co ještě přátelé můžou a co už ne? A je to vůbec dané? Nevím, asi bych si o tom měla s někým promluvit.

Chci přátelství,
ve kterém nejde o nic víc,
bez skrytého poselství,
nechci, aby líbal moji líc.

Chci přátelství čisté,
které bude nezkalené,
kde v trápení objetí je jisté,
slova lásky nebudou v něm zabalené.