Říjen 2016

Poslední úsměv

25. října 2016 v 17:30 | Ortie |  Básně
Poslední úsměv

Poslední úsměv ledový
a nikdo víc se dozví,
že jsme se rádi měli.

Poslední úsměv ledový
a nikdo víc se nedozví,
že v objetí jsme usínali.

Poslední úsměv ledový
a nikdo víc se nedozví,
že všechno pro sebe jsme znamenali.

Poslední úšklebek plný pohrdání
a nikdo už nikdy nezabrání,
tomu abychom se nesnášeli.
SBOHEM!!!

Omegle

23. října 2016 v 2:03 | Ortie |  Útržky z deníku
Dnes v noci jsem svoji nespavost zkusila řešit tak, že jsem si zapnul omegle a psala si s náhodnými lidmi. Než jsem narazila na někoho s kým se dalo alespoň nějak normálně povídat trvalo to dobrou půl hodinu. V té půl hodině jsem se prokousávala velkou spoustou zvrhlíků, lidí, kteří to ukončili hned po pozdravu a holek, které si prostě nechtěli psát také z holkou.
Konečně jsem narazila na někoho s kým mělo cenu se bavit. Ale naše konverzace netrvala déle než deset minut, ani se nedívím, myslím, že čekal někoho normálního a zatím jsem se tam objevila já. No, dobré možná to přehámín, tak šílená snad nejsem, abych lidi odrazovala už dle písmenek, i když co já vím, možné je vše. Asi i dle mých článků některé lidi určitě odrazuji, ale ani mi to nevadí, protože jsem svá.
Po této nevydařené konverzaci, jsem opět chvíi pátrala a našla jsem. Našla jsem člověka, se kterým se mi dobře povídala a kterého jsem po chvilce nepřestal bavit. Psali jsme si něco přes hodinu a já jsem se při konverzaci s úplně cizím člověkem, docela odreagovala. Je dobré mít takovou anonimitu, člověk pak nemá strach. Ale jak tak o tom přemýšlím, tak to může mít i značná negativa, ale to by bylo na dlouhé zamýšlení, možná jindy.

Nechci tu být

22. října 2016 v 21:54 | Ortie |  Básně
Nechci tu být!
Jak jako?
Jak tu nechci být?
Prostě nechci,
chci zmizet do pekla,
rozplynout se ve vzduchu,
prostě být pryč.
Nebo aspoň u tebe!

Odsuzujeme lidi dle prvního dojmu?

21. října 2016 v 21:58 | Ortie |  Když nemůžu spát...
Seděla jsem jen tak na lavičce, přemýšlela ahleděla na nebe, když jsem si všimla, že si mě někdo měří pohledem. Podívala jsem se na toho člověka. Hleděl na mě jako na přízrak a já přemýšlela proč. Co je na mě tak divného? Už jsem se chtěla zeptat, když v tom jsem si uvědomila, co mám na sobě. Byla jsem oblečena v dlouhé sukni a kabátu, který jak jsem ho měla rozepnutý, tak šla vidět bílá košile. Tak na to hleděl jako vyoraná myš, na to jak jsem oblečená? A určitě si udělala o mě i obrázek, tak jak je to u všech lidí obvyklé, aniž se mnou prohodil jediné slovo. Když si povšiml, že se na něj taky dívám, zrychleně odešel.
Ano, možná nosím něco, co není zrovna moc moderní (spíše asi vůbec) ale jsem s tím sama spokojena a nehodlám to měnit jen kvůli tomu, že někomu se to nelíbí. Ale proč mě lidi odsuzují: Ve třídě se ode mě drží raději dál, aby se nikdo raději se mnou nespojoval. A přitom mě ani neznají. Neříkám, možná by se ode mě drželi dále i kdyby mě znali, to nepoírám dokonce je to docela dost možné. Ale soudit jen podle vzhledu? Není, to povrchní?
Ale nemůžu tu kritizovat ostatní, nejdříve bych měla začít u sebe (jakousi sebereflexi), protože nechci tu říkat, jak to někteří dělají špatně a já dobře, protože to není pravda. Když pohlédnu do svého nitra uvědomím si, že někdy také hodnotím dle vzheledu, protože je to prostě to první, co vidíme a někomu to stačí nechce poznat člověka dál. Já se snažím tento první dojem překonat a uvědomit si, že to co vidím může být také klam, tentokrát se musím pochválit - docela se mi to daří, tak ego dostalo, zase svoji dávku... Bože! Ale neodbíhat od tématu, potom se těžko vrací a moje myšlenky, se rády toulají.
Jak často klame první dojem? Dle toho co jsem zažila může i docela hodně, ale něříkám, že vždy, ale jestli klame nebo ne, se vždy musím dozvědět. Třeba jeden z nejlepších lidí, co jsem kdy potkala, byl v době našeho setkání, tak napůl bezdomovec. Tato žena přespávala, kde se dalo, ale nestěžovala si, byla spokojená a i z toho málo, co měla rozdávala. Na první pohled, byste možná od ní odvrátili zrak, ale pod touto slupkou je to neuvěřitelný člověk, se kterým se dá mluvit o všem a má veliké srdce.
Ale není to tak vždy, že první pohled klame, to je samozřejmě pravda. Jen pokud se budeme řídit jen dle toho, tak můžeme přijít i o spoutu dobrých lidí.
Já toto taky říkám kvůli sobě, protože jsem hodně sobecká a vím, jak je nepříjemné, když vás odsoudí dle prvního dojmu.


Proč tato rubrika

21. října 2016 v 20:35 | Ortie |  Útržky z deníku
Toto by vám mohlo prolétnout hlavou, vždyť tu mám už rubriku, když nemůžu spát a tu využívám jako deník, ale články do něj píšu opravdu jen, když nemůžu spát a někdy píšu nějaké mé poznatky zážitky i normálně během dne. Tak kvůli tomu ješttě jedna rubrika, hlavně kvůli mně, abych se v tom lépe orientovala. Bdu psát do obou, ale do rubriky: Když nemůžu spát.. budu přidávat jenom opravdu za bezesných nocí, což se opravdu různí.
Tak toto jen tak pro info, aby si každý neklepal na čelo, proč tu mám dvě rubriky, které mají v jis

Dohra...

19. října 2016 v 22:14 | Ortie |  Útržky z deníku
18. 10. (nebo už devatenáctého?)

Opět nemůžu spát, převaluji se a hledím do stropu, tak jsem se rozhodla, že lepší než toto nic nedělání bude zaptnout si notebook a chvíli zase ťukat po důvěrně známé klávesnice. Dnes budu o tom, co se mi stalo před několika dny a už jsem vlastně o tom podobném psala. Proč jsem o tom nenapsala dříve? Protože jsem neviděla potřebu se tím někomu svěřovat a myslela si, že to může být ukryté ve mně, ale tak to není, prostě to potřebuji ze sebe dostat a toto je takové anonymní místo, tak je to pro mě mnohem snažší.
Tak a už k věci, nedávo jsem tu psala o tom, jak jsem si koupila krabičku cigaret, ta už je sice vyhozená, ale ještě před tím než se tak stalo, tak moje babička, se kterou žiji, zjistila, že jsem kouřila. Možná jsem se měla nějak lépe skrýt, či lépe vyvětrat, ale pozdě nad tím přemýšlet.
Nejvíce mě překvapilo, že vůbec nekřičela, nebo nedávala najevo svůj vztek, i když vím, že uvnitř ho měla spoustu, prostě mě jen poždádala, abych to nedělala a více se o tom se mnou nebavila. Samozřejmě měla bych být ráda, že jsem nebyla seřvaná a že to nebylo řešeno, ale pro mě bylo tohle snad mnohem horší než, kdyby na mě bylo křičeno, nadáváno mi a kdo ví co ještě. Ale tak je to u mě vždycky. Kdyby si to se mnou vyříkala, tak bych měla jaksi pokoj, vyjasnilo by se to, ale takto se cítím jako psanec doma, nevím, co si mám myslet a co dělat. Mám strach, že mi teď už v ničem nebudou doma věřit. A proč by vlatně měli? Udělala jsem něco, co jsem neměla...

Chtěla jsem si o tom s babičkou promluvit, vysvětlit jí to. Ale jak? Tohle nemá rozumné vysvělení. A ani by asi se mnou nechtěla mluvit, tak teď máme tichou domácnost, já ráno rychle odejdu ze školy, odpoledne se zavřu v pokoji a bojím se babičce pohlédnout do očí. Jsem prachsprostý strab, který přidělává ostatním jen starosti. Proč já to vlastně udělala? Nejhorší je, že sama nevím. Musím si o tom doma promluvit, jinak to nejde. Snad překonám tu bariéru, která říká, že to není dobrý nápad.

Ve vaně...

19. října 2016 v 21:40 | Ortie |  Básně
Sedím zatím v prázdné vaně,
horká voda stéká po zmrlých údech,
avšak zuby stále drkotají
a kůže zmodralá je chladem.

Pára rychle stoupá vzhůru,
zamlží špinavé zrcadlo,
já budu se cítit jako v nejasném snu,
přestože místo bude důvěrně známé.

Nohy přitisknu k hrudi o něco blíže,
hlavu opřu o kolena a zavřu oči,
budu vnímat jen tekoucí vodu,
jinak snad zastřu všechny smysli.

Otočím kohoutkem, voda se zastaví,
uvidím v něm svůj odraz,
rychle hlavu pod hladin ponořím,
bych se raději neviděla.

Třeba už nepodaří se mi znova vstát,
možná vana stane se vlhkou rakví,
před očima objevují se hvězdičky,
pomalu jsem u konce s dechem.

Tak možná zase jindy!
Vynořila, nadechla jsem se,
vylezla jsem z vany na podložku ven,
usušila jsem si celé tělo
a zakryla ručníkem zrcadlo...


Trochu zmatené myšlenky

18. října 2016 v 14:56 | Ortie |  Když nemůžu spát...
Zase mi mezi prsty utekl jeden den! Nemůžu říct, že byl špatný, byly a určitě i budou ještě horší dny. Byl to takový ten průměr, který je takový nic neříkající o životě jako takovém, takový monotónní, nic se nedělo a utekl strašně rychle.
Ráno jsem se vzbudila, jako obvykle za tmy a nic moc jsem nevnímala, ve škole se mi chtělo spát a přemýšlím, že jsem možná na chvíli i usnula, to už vážně nevím, neuvědomuji si.
Doma jsem si chtěla jít lehnout do postele a zavřít oči, prostě spát, ale nešlo to. Tak jsem jen tak bloumala po netu. Potom mi napsal přítel, snažil se mě rozveselit a viděla jsem jak je mu to bylo líto, když se mu to nedařilo, možná jsem mu tím nechtíc ublížila, ale to opravdu nebylo schválně, prostě jen nemůžu mít radost, když se cítím prázdná jako vykuchaná ryba (zvláštní přirovnání, jak mě vlastně napadlo?).

Podzim v barvách

17. října 2016 v 16:42 | Ortie |  Fotografie
Když chodím po venku, tak vidím spoutu barev a krás. Vybrala jsem několik fotografií, které jsem fotila v poslední době. Mám ráda podzim a tu změnu, vzduch, který voní přicházející zimou, zbožňuji podzimní barvy, na které narážím, když jsem venku.





Závěje slov

16. října 2016 v 1:02 | Ortie |  Básně
Závěje slov


Potácíme se v závějích slov,
kterým stejně nerozumíme
a snaha pochopit se setkává s neúspěchem.


Vždyť tato slova nepronesl nikdo jiný než my.
Tak jak je možné, že už postrádají smysl?


Dříve bylo jasné, co chtěli jsme říci
a nyní nám z úst vychází jen prázdná slova bez významu.

Řekni mi, jak se to mohlo stát?

Hořká čokoláda

16. října 2016 v 1:00 | Ortie |  Básně
Hořká čokoláda


Na stole leží zabalena v alobalu,
napůl rozjedená hořká čokoláda,
čeká až zase nebudu mít náladu,
na okamžik, kdy dám si jí ráda.


Až nastane ta vteřina,
v puse rozplyne se sladkost s hořkostí,
nohy zakryje mi pruhovaná peřina

a se slinami odpluje spousta těžkostí.

Sobeckost

16. října 2016 v 0:52 | Ortie |  Útržky z deníku
Zase nemůžu, nebo se mi spíše nechce spát. Bojím se toho, co bych ve snech objevila. Proto teď sedím na posteli, ramena zaktatá pruhovanou dekou, a přemýšlím.
Přemýšlím o tom, proč tak lidem ubližuji, jaký k tomu mám důvod, vždyť jsou to lidé, kteří mě mají rádi a já jsem člověk nevděčný a někdy až skoro zlí.
Ubližuji i člověku, u kterého jsem sama sobě přísahala, že to neudělám, protože on si to ničím nezasloužím. Nejraději bych si rozbila hlavu o zeď, ale na to jsem moc zbabělá, moc slabá. Možná by bylo lepší, kdybych nebyla, pro svšechny by to bylo snažší (tedy hlavně pro mě - zase se projevuje moje sobeckost).
Odstrukuji od sebe lidi, kteří mi chtějí pomoci, stojí o mou přítomnost a já je vyženu a jsem na ně zlá (ne nepříjemná, ale zlá).

Nechci tu ze sebe dělat chudinku, protože tou opravdu nejsem, jsem možná kráva, ale určitě ne chudinka, za to jak se chovám, si můžu sama, a proto se musím naučit nést následky, tak proč to sem píšu? Protože chci tyto emoce ze sebe vypsat a už jen na papír to nepomáhá, takže zase jen a pouze kvůli sobě, jak já jsem sobecká. Měla bych více myslet na druhé, vždyť na světě nejsem sama. Proč to nedokážu?

První krabička

13. října 2016 v 22:23 | Ortie |  Útržky z deníku
Dneska má ze sebe strašně špatný pocit, nejraději bych si vlepila pár pořádných facek. Proč? Poprvé za svůj život jsem si koupila cigarety. Je to něco, za co se nevýslovně stydím a nejraději bych se hanbou propadla. Vždycky jsem v jistém slova smyslu pohrdala lidmi, kteří kouří, nechápala jsem, proč to dělají, co je vede k tomu si dobrovolně huntovat tělo a ještě za to platit. A najednou se k nim mám přidat? Co mě k tomu vede. Když jsem si dříve dala s kamarády jednu cigaretu, tak mě to neoslovilo a akorát jsem si v hlavě ujasnila, že se mi to skutečně docela dost hnusilo. A najednou mám chuť si zapálit, sžírá mě touha po cigaretě a já sama si nejsem schopna ujasnit proč. Myslím si snad, že mi to pomůže? Možná! Asi to chvilkové oblbnutí mozku mě ovládá. A potom mám výčitky svědomí, smradlavé ruce a nemůžu se ani podívat do zrcadla, jak se sama sobě hnusím.
Chtěla bych, aby tato krabička byla první a zároveň poslední, kterou jsem si kdy koupila, ale zvládnu to? Překonám sama sebe?

Samozřejmě u mě zatím závislost není nějak silná a určitě si říkáte, že přeci jedna krabička není žádné neštěstí, vždyť je jen jedna, mě ale děsí to, že časem přibyde další a nakonec s tím démonem nezmůžu už vůbec nic. Bojím se, že mě časem nikotin ovládne a zažene do kouta. Musím s tím něco dělat, nají si něco jiného.

Zítra ráno

12. října 2016 v 21:38 | Ortie |  Básně
Zítra


Zítra ráno vstanu,
unavené oči vzhlédnou,
asi sama sobě kopu jámu,
vždyť tohle hřebíky do rakve jsou.


Do sebe kopnu litr kávy,
zornice se rozšíří,
vyběhnu, nejsou v tom čáry,
hodinu energie vydrží.


Pak zase baterky jsou vybité,
nemám s sebou náhradní,
proto dopoledne je vcelku zabité,
dobiji se až o pauze polední.


Pak aktivita pomalinku vzrůstá,
z lenochoda na veverku,
že přežiji jsem si vcelku jistá,
dokud neotevřu peněženku.


To mě infarkt chytí určitě,
však život měla jsem hezký,
smrt však říká: "Nechci Tě."
Tak zítra zase, no to je těžký.


Růže v temnotě

12. října 2016 v 18:17 | Ortie |  Fotografie
Byl večer v pokoji mi hořeli svíčky a najednou začali zářit na růži, kterou mám ve váze usušenou už půl roku. V tu chvíli to na mě zapůsobilo úplně kouzelně a to nemám moc růže ráda a pokusila jsem se to vyfotit, snažila jsme se zachytit tu atmosféru toho okamžiku, ale nevím zda se mi to povedlo přesně tak jak jsem chtěla. Prostě nafotila jsem pouze růži v temnotě.