Září 2016

"Dobré" rady

27. září 2016 v 23:08 | Ortie
"Dobré" rady

"Nemysli na smrt," zní na mě ze všech stran.
Ale to nejde, smrt vychází ze všech mých ran.

"Neubližuj si," křičí zase odněkud někeří.
Ale to že mi bolest pomáhá nikdo nevěří.

"Nedělej to, vždyť se pomalu zabiješ!"
Ale to je to, co mi zajisté přeješ.

Bouře

27. září 2016 v 23:03 | Ortie |  Básně
Bouře

Přála bych si, aby začala bouřka, by létali hromy a blesky.
Proč?
Protože by bylo pro mě uklidňující zjištění,
že ta zasraná bouře není jenom ve mně.

Se zájmem bych pozorovala blesk,
který rozčísne oblohu,
protože jeden rozklál mé srdce jako vzrostlý strom,
to už lepící páska nikdy nespraví.

Užívala bych si zvuk hromů,
duněli by všude kolem mě,
aspoň byc v té chvíli nikdo neslyšel můj křik,
který se rozléhá ve tmě.

Užívala bych si liják,
co doprovází bouři,
protože dařilo by se mi slzy skrývat,
každý by nepoznal, že pláču.

Vychutnávala bych si oprpornou pachuť bouře,
která uvízne na jazyku,
protože stále chutná lépe než zrada,
jejíž pachuti se již nezbavíš.

Užívala bych i ten podivný strach,
který z bouří přichází,
protože konečně bych se bála oprávněně,
konečně bych měla nějaký důvod.

Možná by po tom všem i ve mně ta hrůza utichla,
zmizela, jako oblaka se rozplynula ve vzduchu
a já bych se konečně opět volně nadechla,
třeba by i hlava bolet přestala.

Co bylo na začátku?

27. září 2016 v 22:53 | Ortie |  Básně
Co bylo na začátku?

Na začátku bylo...
Pohled? Úsměv? Nebo snad lež?
Proč mlčíš a odvracíš zrak?
Proč koukáš na mě, jako bych spadla z višně?
Asi už znám pravdu...
Pravdu, která bolí, která řeže,
pravdu, která má pachuť krve.

Růže

27. září 2016 v 22:51 | Ortie |  Básně
Růže

Skoro každá žena má ráda růže,
ale mně se hnusí jejich trny,
připadají mi chladé, nedostupné,
když je vidím ve váze na stole.
Prosím, už mi nedávej růže!

Ptal jsi se, jakou květinu mám ráda,
začal jsi se smát v okamžiku,
kdy řekla jsem kopretinu bílou,
příští týden dostala jsem růži rudou.
Prosím, už ne!

Čekání

27. září 2016 v 18:30 | Ortie
Čekání

Mokrá sedím za deště na vlhké lavičce
vedle mě třese se zimou prokřehlý pes
od rybníka táhne pouze mrtvolný chlad
jako by umrlec chtěl se dotknout mých ramen.

A proč vlastně tu takhle v dešti sedím?
Skrývá se za tím jeden prostý důvod
který však pro mě je nade všechny.
Už víte o co se jedná?

Možná v rybníce smočím si svoje nohy
prý za chladných dnů zdá se voda teplá
nějak snažím ukrátit si čas dlouhého čekání
čas, který se přímo nekonečně táhne.

A na co, či koho tu čekám?
Pořád vám to nedocvaklo?
Tak já vás ještě chvíli nechám hádat
ještě chvíli vás budu napínat jako strunu.

Prázdný pohled do velké dálky
jako bych slunce vyhlížela snad
a přitom nevidím vůbec nic
jen s myšlenkami odplouvám.

Už zase na hlavu mi spadla kapka
však nějak zvlášť ji nevnímám
protože pomalu opouštím své tělo
vznáším se jako ve větru celofán.

Když vtom ozve se: "Cink!"
Já do těla vrátila jsem se
stalo se to na co jsem čekala
přišla mi od něj zpráva.