Přerušení

Pátek v 21:24 | Ortie |  Potřeba psát
Odjíždím pryč, týden bez možnosti sem psát, doufám, že vše dopíšu a pak to sem jen naházím. Opravdu moje naplánování nemohlo být lepší, ale což to už je můj styl, málokdy něco dokončím na jeden zátah.
 

7. Primitivní kmen

Čtvrtek v 8:44 | Ortie |  Potřeba psát
Tak včera jsem opět nestihla toto téma zpracovat, i když to bylo něco nač jsem se velmi těšila, ale tak dnes to napravuji a přidávám tento krátký příběh do jehož psaní jsem se zcela ponořila.

Konečně! Země na obzoru, po čtvrt roce vidím stromy. Měla jsem strach, že se toho již nikdy nedočkám, že moje nohy již nikdy nevkročí na pevnou zem, že již nikdy neuvidím stromy. Nikdo neví k jaké pevnině to připlouváme, ale je mi to jedno, je to hlina a pevna zem, i kdybych tam měla zemřít, tak budu vděčná, že mě bůh k sobě nepovolal na moři.
Vyskočila jsem do mělké vody, sukně nasákla vodu a přileoila se mi k nohám. Sůl se dostala do škrábanců na nohou a já sykla bolestí, ale byla jsem šťastná, úplně nejšťastnější v celém mém životě.
Vstoupili jsne do lesa, lépe by bylo asi říci do pralesa. Prodírali jsme se nepropustnou houštinou a já si užívala zelenou barvu listů a jejich vůni.
Najednou se ozval jakýsi šelest, trochu připomínal šepot nějakého cizího jazyka. Srdce mi ztuhlo v prsou. Všichni se vyděšeně podívali kolem sebe, ale nic nebylo vidět. Mysleli jsme, že jsme se spletli, a tak se pokračovalo v cestě dále. Hledali jsme něco k jídlu.
Před námi se objevilo nějaké zvíře, někdo nátáhl ruku se zbraní. Však vzápětí byl strhnut k zemi. Nad ním sedě jakýsi muž, byl nizší než já a něco šeptal. Asi se snažil něco vysvětlit, ale mi jsme mu nerozuměli. Za chvíli asi pochopil a ukázal na místo, kde před tím stálo zvíře a naznačil něco, co mělo nejspíše znamenat nesouhlas. Potom mě chytil za ruku, nevím proč, ale asi proto že jsem asi jako jediná neměla zbraň za pasem. Vedl mě k něhakému stromu a podal mi zvláštně vyhlížející plod. Když viděl, že se nějak nemám k jídlu sám se s chutí zakousl. Po tomto projevu, jsem se také odhodlala. Bylo to hořko kyselo sladké, ale zahnalo to hlad i žízeň. Ale než jsem se nadála zmizel, asi se bál.
Chtěla jsem se dozvědět více, ale to se mi ještě možná podaří, protože nevypadá to tak, že bychom se odsud v dohledné době dostali...

Slova zdánlivě podobná

Čtvrtek v 8:14 | Ortie |  Básně
Slova zdánlivě podobná

Nejdříve naň krutou pomstu šili,
teď však k němu láskou šílí.

Nakonec zemře ona ráda,
smrt toť dobrá rada.

Ještě před chvílí žila,
teď však přeseknutá žíla.

Smrti jen vůně libá,
její tělo sladce líbá.
 


Políbení

14. února 2017 v 17:22 | Ortie |  Básně
Políbení

Políbení - ten kouzelný monent,
kdy jsou si naše srdce i těla blízko,
kdy jde slyšet vzájemné pulzování krve,
kdy veškerou krásu uvidí duše.

Miluji první dotek rtů,
kdy čas na chvíli se zastaví,
kdy vše kolem mizí,
kdy se chvíli neví, co dělat.

Propadám se někam pryč,
kdy vím jen, že je to krásné,
kdy chci vnímat jen tebe,
kdy všee ostatní jeví se zbytečné.

Možná trvá jen chvíli,
kdy víme, že vše je krásné,
kdy se otevřou vnitřní oči,
kdy jsme jen jednou osobou.

Proto si vychutnávám,
každé políbení,
každý okamžik s tebou,
každou větu: Miluji tě!


6. Úvaha - usínání

14. února 2017 v 17:06 | Ortie |  Potřeba psát
Každý večer si jít lehnout a ještě před usnutím probírat v hlavě nejrůznější otázky. Někdy veselé, jindy by se nejraději chtělo plakat, ale vždy být aspoň chvilinku jen se svojí hlavou, stačí třeba jen dvě, tři, minutky, abych si třeba zrekapitulovala den. A zeptala se sama sebe: Co bylo špatně? Co mi udělalo radost? Co udělat příště? Spřádat plány, které stejně asi nikdy nedodržím, ale aspoň jsou, často jsou nedosažitelné, a proto je fantazie taková hra podobající se dětské hry a je to falešné uspokojení potřeb.
Někdy je na přemýšlení více času, to potom přemýšlím i nad otázkami naprosto zbytečnýma, třeba: Jak by se dalo zařídit, aby u lidí probíhala fotosyntéza? Možná je to hloupá otázka přes usínámím, ale jsem nad touto hloupostí nad kterou nenajdu odpověď, ale zaobírám se tím.
Někdy přemýšlím nad otázkami, které jsou trochu logičtějším, třeba nad tím, co bych jednou mohla dělat? Ví někdo přesně v mém věku čím se chce živit? Co ho bude bavit celý život? A je vůbec možné, aby nás práce bavila celý život? Vždyť člověk se přeci v průběhu života mění.
Při těchto myšlenkách jsem vymyslela velkou spoustu skvělých kariér, jako například: usadit se na salaši v Beskydech a pást ovce, být nájemným vrahem,... Ale popravdě stále jsem nevymyslela nic dostatečně reálného. Ukáže to život? Doufám, protože moje přemýšlení před tím než jdu spát vypadá jako marná snaha.
Tak toto byly myšlenky, když člověk usíná sám. Ale co když usíná vedle někoho jiného? To už myšlenky nejsou stejné? Dle mě záleží na tom vedle koho a co k němu cítíme, protože když bych usínala v objetí někoho ke komu cítím lásku, tak nesem schopna přemýšlet nad ničím, nad čím přemýšlím normálně. To mám plnou hlavu jeho, jindy sice taky, ale přeci jenom se to znásobuje ten pocit. Znáte ten pocit také? Nebo jste ho ještě nezažili?
Samozřejmě přes usínáním jsou myšlenky i na pohodlnou polohu: Sakra, jak si mám lehnout? Proč je tu takové vedro/zima? Jak je možné, že mě bolí záda? A další takové tradiční otázky, které se snažíme vyřešit, občas se nám to podaří a občas se tak převalujeme do půl čtvrté ráno a oči ne a ne klesnout.
Často mi usínání připadá jako takové rekapitulace života a všeho kolem něho, je to taková chvíle, kdy je na to čas a jindy se hledá těžko.

Pracovní název - dopis (paskvil)

13. února 2017 v 19:46 | Ortie |  Když nemůžu spát...
Tak napsala jsem povídku, tedy dneska jsem ji dokončila, jinak jsem začala psát již docela dávno v noci, ale tak když jsem to už dokončila, tak jsem se rozhodla ten můj paslvil (na který jsem však hrdá) publikovat i zde, doufám, že se neunudíte k smrti. A neberte to prosím moc vážně... A proč k tématu týdne, kvůli tématu dle mého nejdůležitějšího orgánu - tedy halvy. :D

5. Přepracovat starou slohovku...

13. února 2017 v 18:18 | Ortie |  Potřeba psát
Dneska jsem chtěla přepracovávat starou slohovku, ale zjistila jsem, že doma žádnou nemůžu najít, a přitom si myslela, že jich tu mám kdo ví kolik. Ale řekla jsem si, že proto dnes to psaní nevzdám a napíšu popis dnešní vycházky, abych ve psaní nezakrněla :D

Hodiny se líně přibližovaly ke čtvrté hodině odpolední, venku svítilo sluníčko unavenými zimními paprsky, byl by hřích nejí dnes ven. Docela dlouho jsem otálela, lenost je velice silná věc a ještě, když člověk ty chvilky nic nedělání tráví v dobré společnosti, i když třeba jen přes písmenka, tak se chce cokoli ještě méně. Ale nakonec jsem se přeci jenom vykopala, oblékla jsem si pletenou sukni, starý kabát, zelené rukavice, do kapsy jsem hodila krabičku cigaret a vyšlo se ven.
Vzduch mi připomněl vůni jara, ale já nechci aby přišlo jaro, ještě ne, prosím, já si chci ještě užívat nádhernou zimu, tu kouzelnou zimu ještě alespoň do půlky března, to by bylo úplně krásné, potom už bych se začala těšit na jaro a bylo by zase krásné jaro a jeho zelené stromy, ale teď je ještě brzy. Se psem jsem se pomalu propletla pralesem domů a silnic a vyrazila jsem k rybníku, působilo to jako v pohádce a já miluji pohádky, jsem možná dětinská, ale taky tvrdohlavá, takže i když si říkám, že bych se měla začít chovat dospěle, tak to stejně nedělám, protože mi vyhovuje setrvávat v tomto stavu. U rybníka jsem se posadila na břeh a pozorovala slunce, které se pomalu ztrácelo za obzor, mísilo se s kouřem cigarety, který vycházel od mých úst. Bylo zvláštní pozorovat kouř jak splývá s posledními slunečními paprsky, které m hřály bledou tvář.
Pes pobíhal okolo, výjimečně jsem našla odvahu ho vypustit, v dohledu se nenacházel žádný pes. Viditelně si užíval nabité svobody, válel se ve sněhu a slastně si pochrochtával. Taky miluje svobodu, stejně jako já, probliklo mi hlavou a najednou mi připadalo strašně nefér, jak málo svobody mu já poskytuji, ale copak můžu více, když o něj nechci přijít. Nedokážu si představit, že bych teď po sedmi letech o něj přišla, vždyť je to za můj život nejdéle trvající přátelství, sice tedy mezi člověkem a zvířetem, ale toto přátelství je někdy silnější lepší než to lidské. Potom jsem se zase pohroužila do krásných myšlenek a ty mi vykouzlili úsměv na tváři, úsměv zasněný, úsměv útěku do vlastního světa... Při tomto stavu pomalu zapadl již poslední sluneční paprsek za les a byl čas vydat se na zpáteční cestu, zpátky do reality, zpátky do bytu.
Šlo to pomalu, náledí bránilo rychlejší chůzi, nohy podkuzovaly, ale časem jsem se naučila držet rovnováhu a šlo se dobře.
Lampy ještě nesvítili, ale slunce již taky ne, byl to takový ten čas mezi dnem a nocí, čas nikoho...
Otevřít dveře, nezalomit klíč, rozsvítit světlo v chodbě a procházka je u konce.


4. Básnička o hodině chemie

12. února 2017 v 12:19 | Ortie |  Potřeba psát
Chemie

Hodiny na zdi nelítostně odpočítávají čas: tik, tak, tik, tak...
V mém sečitě souží se kyslík, síra i vodík přibude pak.

Do rovnice připíšu číslo čtyři,
k vyčíslení pomalu to míří.

Nesedí mi vodíky, kyslíky, NIC!
Možná těch sír mělo být víc.

"Sem asi nepatří uran,"
učitěl rychle dodal.

Proč já více nedávám pozor,
nerozšiřuji si vědomostí obzor?

Nakonec jedna chyba, druhá, třetí,
učte se chemii, děti.


3. Líčení - noční nebe

12. února 2017 v 11:57 | Ortie |  Potřeba psát
Noční nebe - ta zahrada rozkvetlých květin, zahrada, která nemá konce, kam jen oko dohlédne. Tráva v této zahadě je modřejší než moře u Azurového pobřeží a květiny září jako jiskřičky v očích milenců po prvním polibku. Noční nebe připomíná studánku, ve které se odráží paprsky poledního slunce. Když z pod mraků vykoukne měsíc, připomene mi sladký medový koláč, či usměvavou tvář milého člověka. Noční nebe je únik před realitou, únik od vlastního světa, do kterého se nedostane nikdo jiný. Pro mě se pohled na noční nebe, zatímco ležím v hedvábné trvičce, přikryta bzučením cvrčků, stal únikem od světelného prachu města, od ječení aut. Moje oči, společně s duší, se brodí noční zahradou ticha a nekonečných krás a snaží se poznat, jaká je která kytička. Občas ztratím se, ale tady není potřeba hledat cestu zpět. Měsíc na mě hledí moudrou a milou tváří a jako by mě chránil všeho zlého a špatného, kdo ví zda to dělá u všech poutníků.
Přijde mi, že jen na moji počest, jen na mojí vycházku připravili cvrčci tento jedinečný koncert, jsem unešena v té kouzelné hudbě a moje oči zase tou nádherou, čich vůni nejlepších parfémů, jaké dokáže vyčarovat jen louka, připadá mi, že moje ruce se dotákají nejjemnějšího sametu, přitom to je jen travička, na které ležím. Již nevím zda smín nebo bdím a květiny se mění v světlušky a naopak, je to kouzelné, ba přímo neskutečné. Chvílemi to vypadá, jako by nějaká pohasla a potom se rozzářila nějaká jiná, jako by mi běhali mžitky před očima, ale je to čarokráné. Možná za chvíli usnu, přikryta noční oblohou, za láskyplného dohledu měsíce...

Kam dál