Lék na smutek?

Úterý v 22:24 | Ortie |  Fotografie
Pokud byste čekali, že vám v tomto článku posktytnu nějaký návod, jak se zbavit smutku, tak jste na omylu a můžete jít číst jiné články, dle mě totiž dokonalý způsob neexistuje a pro každého je to individuální...
Pro mě osobně je skvělou pomocí, vzít psa, foťák a vyrazit někam do přírody, být chvíli od všeho pryč, pouze se snažit hledat hezké záběry a užívat si mačkání spouště, běhajícího psa a čerstvého vzduchu, doma si potom s fotkama chvíli vyhrát, aby vypadaly více dle mých představ... Můj smutek to sice většinou příliš nezlepší, ale alespoň na chvíli nemyslím na špatné věci a pročistím si hlavu, což je myslím důležité. Podobně u mě funguje i psaní, i když tam se z toho zlého často vypisuji a skládám to do slov, ale také mi to velice pomáhá. Obojí je taková terapie, při které mám ještě radost, že může vzninout něco hezkého, co třeba někdy potěší i jiné lidi.

Když jsem pořizovala tyto záběry, tak jsem vlastně ležela v příkopě, ven mi koukali jen nohy a kolem mě pobíhal pes a já fotila drobounké kvítky, které by někteří třeba přehlédli...


Mezi stromy probleskovalo podzimní slunce, které už nepálí, ale jen hřeje a za to ho mám ráda.

Jen tak si sedím na mechu, koukám do nebe a občas i zmáčknu spoušť...
 

Tvrdohlavá

11. října 2017 v 17:19 | Ortie |  Útržky z deníku
Jsem značně tvrdohlavý člověk, což je vlastnost, která může být velice, ale opravdu velice často na škodu, někdy jde jen o drobnosti, někdy se dokonce tvrdohlavost vyplatí, ale čeho je moc toho je příliš...
A u mě je toho bohužel příliš... Bylo mi řečeno nejezdi, nechci tě vidět, bylo mi to řečeno i do mobilo, napsáno ve zprávě, ale to bych nebyla já, kdybych prostě nepřijela. Ta touha zjistit, jak to doopravdy je, slyšet pravdu z očí do očí, vidět ho, byla tak silná, že jsem byla ochotná strávit i noc venku... Nebo tedy samozřejmě celou noc jsem venku nestrávila, část jsem byla na nádraží v teple čekárny, část se toulala po městě a pozorovala noční město, ranní svítání, vyzkoušela si v říjnu spát venku, měla jsem radost, že nemrzlo a byla jsem šťastná, že jsem ho mohla vidět...
Samozřejmě, mohla jsem se někde ubytovat, ale to bych nebyla já... Prostě jsem si řekla, že to zvládnu, o nic nejde, taky nešlo, přežila jsem docela v klidu, až na slzy, ale ty nebyly z toho, že jsem zůstala na ulici, o to nejde, to se dá zvládnout, vlastně jsem na to i byla připravena a nic jiného nečekala, vlastně jsem jela na jistotu, že přespím venku, bylo by vlastně zvláštní, kdyby to tak nedopadlo... Vím, že jsem nemusela, nemusela jsem jezdit, nemusela spát venku, ale já si to asi musela obsolvovat, nepomohlo mi to sice nic si uvědomit, ale vlastně zároveň možná i jo, rozhodně mě to nezbavilo tvrdohlavosti a udělala bych to klidně znova, ale vím některé věci.
Možná mě i ranila věta: Je mi to jedno!
I když byla naprosto oprávněná, bylo to moje rozhodnutí... A zároveň mě i potěšilo, že je mu to jedno, že je další člověk, kterému je jedno, co a jak se mnou je, ono jsou pak některé věci snažší... Kdybych nevěděla, že je mu to jedno, možná by to pro mě bylo těžší, vlastně mi tím pomohl najít odvahu k tomu, abych to doopravdy udělala a spala venku a celkově je fajn, když jsou mu věci jedno, protože pak človkě ví, že danému člověku na mě tolik nezáleží a už si nemusím dělat starosti s tím, abych mu neublížila třeba jednou odchodem na věčnost...

Láskou opítá

10. října 2017 v 21:39 | Ortie |  Básně
Láskou opitá

"Víš, já jsem láskou tak strašně krásně opitá..."
"To je tím, že ještě neležíš na chodníku poblitá!"

"Tentokrát věřím, že se nespálím."
"Já ti potom rány pohladím..."

"Nech toho, tvá nedůvěra zraňuje!"
"To jen tvoje srdce s pravdou bojuje!"

"S takovými slovy tvrdíš, že jsi kamarád?"
"Ano, ten který tě má nejvíce rád!"

"Zmiz, už nechci tvé řeči poslouchat!"
"Tak zavolej, až budeš chtít bolístku pofoukat!"
 


Rostou?

19. září 2017 v 22:29 | Ortie |  Fotografie
S dědou jsem byla o víkendu na houbách, houby jsme našli... Ale každý máme trochu jiný styl sběru, já bych si ráda odnesla jen úlovky v podobě fotografií klidně i prašivek, děda zase nejraději plný košík praváků.







Vzkazy milovanému - 2.

19. září 2017 v 17:26 | Ortie |  Básně
Chybíš mi, ale nechci Tě o čas okrádat,
budu se muset naučit svůj stesk zvládat.

Planu touhou po chvíli, kdy se opět setkáme,
jen se třesu, abys mi neřekl, že už se neznáme.

Se slzami v očích vzkaz tento píšu,
ze strachu sotva dýšu...

Chtěla bych se zeptat, jestli Ti také chybím?
Ake ani nevím, proč se odpovědi bojím.

Tobě přímo asi bych nenašla odvahu poslat tato slova,
ale přála bych si, abys je četl a tady by to byla náhoda...

Jen zapisuji...

19. září 2017 v 17:17 | Ortie |  Básně
Cítím se možná světem ublížena,
ale je jen moje chyba, že topím se ve snech,
jsem básník ztracený vlastním veršům,
které zapisuji do sešitu češtiny...

Potřebuji si pořídit nový sešítek...
Jinak budou všechny básně ztracené,
ale koho to vlastně zajímá?

Nejsem spisovatel, ale jen rozervaná duše,
takto upouštím páru...
Přemýšlím, že zabiji hlavní postavu,
jenže chudák přirostl mi k srdci.

Raději už více teď psát nebudu,
stejně slova mají smysl jen pro mě.
Tak jaký to má vyznam?

Holubice v hejnu vran

19. září 2017 v 16:25 | Ortie |  Básně
Holubice v hejnu vran

Bílé peří stane se černého stínem,
ztracena nenachází cesty ven...
Kapky červené rosy na křídlech!
Takto zahájí další den.

Už nepřináší další dobré zprávy,
nechce se vracet, vzpomínat, letí do dáli.
Její přítomnost ohlašuje mrtvá vrána,
v jejíž ráně růžové pírko spává...

Na našich očích závoj bělavý,
její viny déšť ji nikdy nezbaví,
zradila, nad krajinou letí hejno krvavý,
věří jí, ona přemýšlí na koho vinu svalí!
Ta holubice v hejnu vran!

Vzkazy milovanému - 1.

18. září 2017 v 21:30 | Ortie |  Básně
Jen o Tobě sním v nocích bezesných,
jen Tobě patří srdce mé nespoutané,
jen Tvoje štěstí nad své upřednostním,
jen pro Tebe slzy své prolévám...

Ale nelituj žádných pronesených slov,
pokud byla všechna pravdivá,
tak Ti za ně z celého srdce vděčím.

Vím, že city můžou hlavu zamotat,
chápu, že je občas těžké pochopit,
vím, že mi nechceš lhát,
chápu a chci Ti dát čas.

Ani nevíš, kolik lásky k Tobě cítím,
nechci Ti nijak ubližovat,
potřebuješ si v hlavě všechno srovnat...

Rozhovor o poezii

12. září 2017 v 16:22 | Ortie |  Básně
Rozhovor o poezii

"Pověz mi, jak chutná poezie?"
"Někdy jako polibek po době toužení,
jindy jako černá káva v nočním soužení."

"Pověz, jak si při čtení připadáš?"
"Někdy se cítím jako tři tečky za větou,
zdá se mi, že poznám i pravdu staletou."

"Pověz, co dále prožíváš?"
"Jindy zdá se, že nic nechápu,
mezi různými světy asi tápu."

"Pověz a jak poezie voní?"
"Občas v nose zašimrá po dešti jaro,
jindy odporně páchne i jen slovo samo."

"A pověz, jaký je důvod tvého psaní?"
"Najdu svobodu v exilu svojí duše,
můžu pozorovat, jak moje duše časem kluše."

Líné posezení u rybníčka

6. září 2017 v 15:24 | Ortie
Bylo nedělní líné odpoledne a nic se mi ani mému psovi nechtělo, druhý pes dokonce odmítl jít ven, prý souhlasil až teprve ve chvíli, kdy šel ven i děda... :D A v toto odpoledne jsem jen tak seděla u rybníčka pozorovala kachny a užívala si přicházejícího podzimu.



Tak dnes mi Alda chtěl udělat radost a alespoň jednou se na mě takto pěkně podíval :-) A před foťákem neutíkal.




Kam dál