Básně a zápisky

12. srpna 2017 v 18:40 | Ortie |  Básně

Představy jak bílý papír...
Nic v nich není a to nic se může stát vším...
Stačí tužka, která papír zprzní,
nebo pomiluje jako křehkou dívku.
Rozhodnutí zůstává na nás!


Do uší proniká hudba,
chtěla bych také psát
a po přečtení mačkat dopisy
a stát se svým vlastním posledním čtenářem!
Už zase cituji! Měla bych si přečíst Racka!
A ve smrti není bolesti,
já nejsem hodna pověsti.
Zase pokrucuji verše jiných.
Ach, jaká sprostota!


Měla bych psát o touze,
kterou mám v srdci.
Mohla bych napsat o pohledu,
který mám před sebou.
Měla bych napsat o hudbě,
která se mi line do uší.
Mohla bych napsat o milování,
které zalévá večery...
Námětů spousta a ještě více,
jen já nevím z jakého konce je uchopit...


Trochu slz a bolest hlavy - přímá souvislot?
Touha a láska v srdci - nesouvisí přímo?
Chci pohladit, ale nevzbudit - sedím na zemi!
Černý čaj - poslouchám Kluse.
Možná bych mohla napsat dopis plný lásky a potichu se vytratit - bylo by mu lépe?
Sobeckost nedovolí - moje srdce plane lásky touhou...
Co když zmizí? Co já tady? Nevím!


Večer před usnutím mě bolela hlava a zle mi bylo, ale přes všechno jsem se cítila krásně. Moc krásně a usínala jsem s úsměvěm na tváři. Nevalšovaným! Ano, jsem zamilovaná a šťastná, protože ho mám!


Dostala jsem chuť opít se,
opitá už jsem láskou,
tak hlavu zatemnit ještě dalším způsobem asi by neškodilo...


Sen?

Spánek bezesný vepsaný v tvář!
Či se jen takto zdáš?
Klid, ve kterém se nedá číst...

Ticho protrhává pouze dech!
V takové chvíli si slova, čerte, nech!
Jen sedět a potichounku se dívat...

Několik pusinek na ruku rozdám!
Dle zachvění poznám, že se sama sobě nezdám.
Venku zabrumlalo temné nebe.

Možná vyprávím snad jen svůj sen?
Ale ne, vždyť je bílý den!
A já tu můžu být s ním...


Cítit štěstí jen z přítomnosti druhého,
lásku z doteku rukou
a radost z úsměvu.
Radovat se z drobností a tulit se před spaním...
Toužit po přítomnosti toho druhého...
Milovat!
A čas se nezastaví a moje srdce ovládá láska více a více...
 

Změna minulosti?

21. července 2017 v 20:37 | Ortie |  Potřeba psát
-Udělal bys to?
-Co?
-No, změnil bys svou minulost?
-Ne, proč?
-Tvůj život nebyl a není hezký...
-Ale je! Já ho miluju i ty debilní rozhodnutí!
-Prosím, nenadávej.
-Tak prooomiň...
-Ale třeba by to pak bylo lepší, kdyby jsi věděl, jak to dopadne, tak bys to mohl ovlivnit...
-No, ale mohlo by to bejt ještě horší a to přeci nikdo nechce a i přes všechny ty...sra...nebudu sprostej, je to vlastně hezkej, nemám si na co stěžovat.
-Ale, ale...tebe nezajímá, jaké by to bylo hezčí, jaké by bylo...?
-Co jaký by bylo? Jaký by to bylo, kdybych se nechytl tamtěch? Jaké by bylo kdybych neodešel ze školy? A jaké by bylo všechno to ostatní?
-Ano!
-To mě nezajímá, bylo by to třeba ještě horší, třeba bych už nebyl živej. Ne, chtít změnit minulost, není dobré řešení, s tou stejně nic neuděláme a nemá cenu vo tom přemejšlet... Musíme se soustředit na přítomnost a budoucnot...
-A víš, že máš pravdu, vlastně jinak bych tě neznala a nemohla bych se tě zeptat na tuto otázku a možná by mi trvalo, déle pochopit, že ani já nechci měnit minulost a že jsem vlastně ráda. Děkuji ti!
-Nemáš za co...
Možná chtěl ještě něco říci, ale jen se na sebe podívali a ona mu zamávala, otočila se na podpatku, řekla: "Uvidíme se!" Nebyl si jistý zda to myslí vážně, možná se snažila zmizet, aby ji nikdo s ním neviděl...

Co bylo před týdnem?

21. července 2017 v 20:21 | Ortie |  Útržky z deníku
Tak tento článek jsem měla v plánu napsat už dříve, ale nějak jsem na to nenašla sílu a enrgii, kterou bych potřebovala, ale ono je někdy lepší podívat se na věci až nějaký čas dozadu... A tak se dnes vracím k událostem minulého pátku.

Byl pátek a já netrpělivě odpočítávala hodiny v práci a čas, který se ještě budu vařit ve vlastní šťávě ve skleníku, když už jsem myslela, že ten den neskončí a budu velice chutné vařené maso, tak mě z trhání kopřiv a nějakých rostlin, které neznám, ale naskočila mi po nich vyrážka na rukou, vythla kolegyně, že už budeme končit, ani netušíte, jak jsem jí v té chvíli byla vděčná... Z práce jsem letěla domů, ani nevím, jak jsem v sobě mohla najít tolik energie. Přišla jsem domů a zjistila jsem, že mám ještě spoustu času, než budu muset jít na nádraží naproti příteli... Ale tak co alespoň jsem měla klid.
Když už jsem čekala na nádraží a snažila se zjistit na jakou kolej má přijet vlak, se mě nějaký Slovák, který měl nejspíše již krapet upito, snažil pozvat na pivo, samozřejmě, že neuspěl, ale jako připadalo mi to spíše úsměvné...
Když přijel vlak a nastalo první obejmutí, tak bylo jen krátké a jemné a přesto krásné, ale šlo vidět, že mému milému, ještě nebylo na sto procent dobře a mě trochu mrzelo, že kvůli mně si tak trochu zkomplikoval svou léčbu...
Nebudu nic zakrávat, měla jsem strach z prvního setkání s babičkou, protože přeci jenom bylo to jejich první setkání za ten půl rok, co jsme spolu, takže jsem byla nervózní, jak to proběhne. Naštěstí poměrně hladce! Dokonce doma ještě nebyl ani pes, který by se ho možná pokusil zakousnout, toho měl děda dopravit domů až později. A i to nakonce proběhlo dobře, nikdo nebyl sežrán ani pokousán.
Blížila se sedmá hodina večerní a ve mně stoupala další vlna nervozity, blížilo se moje autorské čtení... Myslím si, že i v trolejbuse jsem musela být ruhá jak rajče a potili se mi ruce... Přítel se mě sice snažil přesvědčit, jak jen mohl, a také se mu to poměrně povedlo, rozhodně bez něj by ta nervozita byla mnohem vyšíí. Jsem mu za to velice zavázaná!
Před čtením jsme měli ještě trochu času, a tak jsme prošmějdili antikvariát, kde se čtení konalo, abych si obhlédla terén. Přítele velice zaujala kniha, ve které se nacházela kapitola o ženském ejakulátu, tak je to zajímavé téma... Když jsme hledali nějakou pěknou pohádkovou knihu, tak se nám dostala do ruky jedna kniha pro mládež, která nesla název: Co všechno by měli kluci vedět o lásce?
Asi mě mělo napadnou ještě před tím, než jsem ji otevřela a přečetla si názvy kapitol, že to tak docela nevinné nebude, ale tak toto téma tahne prostě...
Na samotné čtení dorazilo mnohem méně lidí, než bych vůbec čekala, což srazilo mojí nervozitu prakticky na minimum, červená jsem byla stále, ale netřásl se mi hlas. Ta komornější atmosféra byla opravdu skvělá a já si ji užila. I když mi dělalo problém se během čtení na kohokoli podívat, ale tak to třeba časem vypiluji, pokud se mi podaří ještě dostat příležitost někdy vůbec nějaké čtení mít... Protože lidí, tam bylo opravdu velmi poskrovnu, tak snad to nebylo bráno jako naprostý propadák a ještě někdy mi někde něco povolí... No, to se ještě uvidí.
Potom ještě večerní procházka městem, splnila jsem slib, který jsem dala asi před pěti měsíci, jsem na sebe hrdá :D
Zbytek večera už probíhal tak, že se o tom nebudu moc šířit, ale vše bylo moc krásné.
 


Básně z knihy

20. července 2017 v 18:02 | Ortie |  Básně
Píšu knihu, zatím nejsem příliš daleko, ale to nevadí, pokračuji sice pomalu, ale jistě... Už jsem na blogu zveřejnila krátkou ukázku, ale to se nejednalo o poezii... V mé knize se vyskytují básně, protože každou kapitolu ukončuji básní a dnes jsem se rozhodla, že zde tři básně i zveřejním. Básně nemají žádné názvy, takže je jednoduše pojmenuji: první, druhá, třetí :D

První

V hlavě zmatek, který nezvládám ovlivnit.
Do prdele s tím vším, co se to sakra dějě?
Začínám mýti dost zbytečných aktivit!
Kam jen můj život vlastně spěje?

Měl bych v sebe najít poslední důvěru.
Všechno ještě může být dále, krásné, dobré.
Vždyť jeden skrat neznamená ještě změnu...
Nesmím se hned vzdát, opakuji si po sté...

Ale já se chci jen skulit na zem, do klubíčka.
Mám dost toho, co ve mně se tvoří.
Nic nevnímat, pevně k sobě přitisknout víčka.
Bohužel někde v duši plamen dále hoří.

Uvidím, jak nakonec vše bude pokračovat.
Zatím nerozumím vůbec ničemu v sobě.
Třeba nakonec vše se začne začleňovat.
Při velkém štěstí neutonou naděje mé lodě...



Druhá

Zavřít oči, propadnout se do jiného světa,
na chvíli vnímt život v realitě skutečné,
takhle už to probíhá přeci celá léta,
nic se nemění, je to zcela bezpečné...

Jen u srdce mě bolí, trošku píchá,
její slova stále si v hlavě přehrávám,
její hlas v mém těle ještě vzdychá,
že význam nepochopím, se obávám.

Proč přišla mi to říci, chtěla mě ranit?
Nebo snad vše byla jen pravda?
Ne, nemůžu si dovolit ji bránit...
Na moji Múzu já připiji do dna..


Třetí

Tělo pomalu vypovídá službu,
je chatrné, staré, seschlé, hnusné,
teď mám jednu poslední tužbu,
odpornou ani říct se mi ji nechce...

Na zemi válí se života kusy,
Tak je, čerte, víš kam, vem,
myšlenky jsou jako krysy,
kéž by touha přišla sem!

Tímhle stylem nechci chcípnout,
netoužím ve vlastních šťávách po smrti ,
osude, až můj život budeš muset típnout,
ať nepamatujou si mě jako ubožáka, zmrdi!

Ale zatím vypadá, že sílu mám,
někdy přemýšlím, kde se ve mně bere,
zase se smrti do tváře vysmívám,
ale někde na zádech mě ona drbe...

Fotografování v Trutnově

17. července 2017 v 19:25 | Ortie |  Fotografie
Již je to skoro celý týden, co jsem se vrátila z návštěvy u babičky v Trutnově a chtěla jsem přidat fotografie, které jsem pořídila na vycházce v tomto městě, jenže jaksi se mi nedařilo je vůbec nahrát, takže je přidávám až se zpožděním...
Jinak fotografie nejsou žádnými fotografiemi památek, takovém focení jsem se tentokráte vyhnula, asi jsem toho docela unavena, protože se tomu člověk věnuje častěji v pěkných městech, a tak jsem se pokusila zaměřit trošku na jiné krásy, nevím, zda se mi to podařilo, to už posuďte sami...

Takovéto pouliční umění bych si nechala líbit, to rozhodně nemůžu nazvat žádným hanobením, to je zkrášlení šedavého světa... Mě velice tento pohled do moře ve městě potěšil!


Konec podnikání a vývěsní cedule skončí u popelnice...


Hvězdy na mostě vytvářely krásné průhledy na druhou stranu, kde zářily muškáty, trochu mi to připomnělo obrazy v nádherných rámech, ale tyto se s každým pohnutím hlavy měnily.


Zajímavá a lehce tajemná výzdoba v parku, duchové v korunách stromů...


Červená střecha na zeleném pozadí. Krásné! Tedy alespoň pro mě to tak bylo. :D


Slunce pálilo do očí, tak bylo nutné chránit si je slunečníi brýlemi, stejně jsem to nevydržela příliš dlouho, mít je posazené na nose...


Možná nebyla tato návštěva ideální... Už jen kvůli vztahům, které mám s rodinou a kvůli dalším problémům, ale rozhodně nemůu říci, že to bylo jen negativní, rozhodně jsem objevila i pozitivní věci, některé z nich jsou zachycené na těchto fotografiích, ještě samozřejmě i na jiných, ale ty patří do soukromí, myslím si, že by moji příbuzní nebyli nadšeni, kdybych je zde sdílela :D A další hezké zážitky se skrývají ve vzpomínkách, to že vždy vše není ideální , neznamená, že se nanajdou hezké věci... A často sedají ty zlé věci i vyřešit :-)

Trápím se asi zbytečností?

9. července 2017 v 0:44 | Ortie |  Útržky z deníku
Přítel se rozhodl pro univerzitu a já bych mu měla být oporou a podporou a místo toho jsem ta uplakaná část, která mu jeho rozhodnutí akorát tak podtrhává... I když opravdu velice se snažím být v tomto ohledu nesobecká a nemyslet na sebe, ale stejně po večerech pláču, a tak akorát ho piřvádím do psychické nepohody. Je snad pravda, že tomu koho moc milujeme, nejvíce i ubližujeme?
Vlastně všechno začalo a vzniklo nevinně můj milovaný se dostal na všechny tři vysoké školy, na které se přihlásil, to by se dalo označit za veliký úspěch a je opravdu velice šikovný, že se na všechny tři dostal, v tomto by pro mě nebyl vůbec žádný problém, já jsem dokonce na svého partnera byla a stále jsem velice hrdá, že se mu vůbec takováto věc povedla. Jen problém nastal v okamžiku, když vyvstala otázka, kterou univerzitu nakonec zvolí...? Jenda byla vyškrtnutá okamžitě, jen z ostatních nevěděl, jak se rozhodnout, nebo mi to aspoň říkal, že to neví, ale já mu věřím, takže to ještě určitě v té chvíli jistě nevěděl... Já jsem doufala a přála si, aby volba padla na město, které je blíže mému bydlišti (vím jsem velice sobecká, ale prostě já si přeji být s osobou, kterou miluji nade vše na světě co nejvíce a to jde hned lépe, když je vzdálenost devadesát kilometrů, než když je skorem dvakrát tak dlouhá). Pokaždé když jsem jen pomyslela, že by byla možnost být mu takto blízko, tak jsem se usmála a moje srdce zaplesalo takovou radostí z očekávání, ale pak jsem si vždy uvědomila, že volba bohužel na toto město asi nepadne a to se mi vždy srdce sevřelo krunýřem smutku. Samozřejmě uvědomuji si, že je druhé město mnohem výhodnější, že se mému milému více líbí, že je pro něj vyšší šance školu dodělat a celkově se mu mnohem více líbí... Přesto všechno jsem velice sobecky doufala, že třeba se rozhodne pro první město, protože by to měl blíže ke mně, já vím naivní představa, ale já jsem se jí stejně držela jako klíště a upírala jsem na ni poslední moje střípky naděje, že mu budu moci být tak blízko... Však postupem času mi začínalo být čím dále tím jasnější, že to nevyjde, tak jak chci já a já to chápala a chápu, vždyť je to jeho budoucnost a já vlastně nemůžu chtít, aby se na mě v takové věci ohlížel, to by bylo ode mě moc hnusné, tak jsem se snažila a snažím stále (i když asi bohužel ne moc dobře) podporovat a přát mu to, aby se tam měl krásně...
Bylo mi sice řečeno, že stačí slovo a půjde do města, do kterého chci já... Ale přeci nemůžu ho takto zneužívat a ničit mu jeho život jenom proto, že mně by to udělalo radost, kdyby mi byl blíže...to si přeci nemůžu dovolit, nemůžu být tak moc sobecká. Stačí, že ví o tom, že mě to trápí a je mi z toho smutno, kdybych byla co k čemu, tak neví ani to, tak ho podporuji a jsem šťastná a mám radost, že si vybral školu, kterou si vybral. Ale já místo toho vzlykám do polštářů a marně se snažím zastavit příval slz, které se derou do mých očí...
Dokonce jsem skoro začala nenávidět město, ve kterém jsem nikdy nebyla a to jen proto, že můj drahý bude kvůli němu dále, vlastně jsem ho začala nemít ráda, kvůli tomu, že je lepší než město, které bych chtěla já... Ach, jaký paradox!
Pořád o tom přemýšlím, jak se s tím srovnat a jak z toho mít radost, jak nad tím přestat plakat a jak se těšit z toho jak často ho budu moci vídat, jak být více optimistická a jak začít mít ráda to město...? Vlastně je toho ještě i více, ale to by bylo na dlouhé vyprávění.
Možná, kdybych ho ještě poprosila, tak by byl čas to rozhodnutí změnit, ale to přeci mu nemůžu udělat, nemůžu mu tím tak ublížit, na to ho až příliš moc miluji a moc mi na něm záleží. Je to první člověk, u kterého jsem pořádně překonala mojí sobeckost a snažím se udělat něco, co bude výhodné pro něj a ne pro mě...
Třeba nakonec zjistím, že smutek byl zcela zbytečný... Ale nějak se zatím nemůžu vůbec přesvědčit, zatím mě to jenom trápí...
Dokonce jsem kvůli tomu, jak se mi to město znechutila odmítla pozvání do kočičí kavárny, která je v tom městě a přitom kočky miluji a ve společnosti člověka, kterého miluji ze všeho nejvíce na světě, no, co více si přát? Ale já stejně mého miláčka odmítla... A co jsem udělala nedlouho po tom? Řekla jsem, že si zajdu do kočičí kavárny, vlastně jsem si to pořádně to ani neuvědomila, prostě to ze mě tak vypadlo... A brouček byl z toho smutný a zcela oprávněně... Zařekla jsem se, že jestli někdy půjdu do kavárny s kočičkami, tak jedině s ním a klidně i v tom městě, které se mi vůbec zatím nelíbí, hlavně že budu s ním.
Mohla bych psát více, ale už takto jsem se dosti rozepsala vlastně o zcela, pro ostatní, nepodstatné, nedůležité a nečtivé věci... Ale já jsem to prostě ze sebe prostě potřebovala všechno dostat aspoň nějak vedle sebe, tak snad příliš nevadí...?

Čtu Bukowského

20. června 2017 v 21:00 | Ortie |  Básně
Čtu Bukowského

Poslední sluneční paprsky a já si čtu drsně romantické básně od Bukowského,
ještě kapka sentimentu a po tváři by se svezla možná i chladná slza...

Čtu: "Stojím tady, co dělám? Obnažený jak azalka před včelou," jen on se nepárá s interpunkcí a pravidly. Já se je snažím dodržet!

Očima projíždím: "Tady jsem prý velký básník a mně se chce odpoledne spát..." slyší mě jen zvířata a příroda, jak osvobozující.

Když čtu na lavičce, tak slyší mě i jiní, já potom červenám
a předstírám raději, že nic nedělám...

Poslední slova jedné básně vydrala se na povrch: "Blažený a rozkošný, zatímco mu bude někdo šukat manželku v koupelně."
Hořce se po dočtení usměji...

A zase baráky a lidé, včely bzučí, na stěny padá odraz stromů, na chodníku mrtvá kopretina... Koho přestala bavit?

Budu mít autorské čtení

11. června 2017 v 21:24 | Ortie |  Útržky z deníku
Tak konečně jsem dosáhla toho, že budu mít první autorské čtení mé poezie. Vlastně ani nevím, jak se mi to povedlo, jen tak pro zajímavost jsem oslovila majitelku mého oblíbeného antikvariátu, zda by neměla zájem uspořádat nějaké autorské čtení a náhoda tomu chtěla, že ona sama to měla v plánu... Takže za měsíc budu mít první oficiální a veřejné autrské čtení a už teď jsem nervózní: Co tam přečtu? Co k tomu řeknu? Jak ty lidi neunudit? Nebudu se moc zasekávat? Nerozesměji se v nejméně vhodný okamžik? Přijde někdo? Vydrží někdo do konce? Co já jim tak můžu povídat? Nebudou čekat něco více? A další otázky v podobném duchu. Vůbec jen vybrat z mé rozsáhlé tvorby básně, které bych mohla přečíst je strašně složité, protože se mi strašně špatně hodnotí vlastní tvorba... Asi budu potřebovat od někoho radu, ale přemýšlím koho požádat... Kdo by si našel čas se mnou procházet mé verše? Nabídl se můj přítel a vím, že se strašně snažil nějaké vybrat, ale stala se jedna pro mě strašně milá věc, nemůže se rozhodnou, které jsou horší. Má na mou tvorbu strašně hezký názor a těžko se mu hodnotí objektivně, takže musím se spolehnout na vlastní názor, nebo někoho ještě ulovit, kdo mi poradí, nebo by taky mohl rozhodnout los, možností je docela hodně. Ale vlastně se i docela bojím a to přitom zbývá ještě tolik času, ale zároveň jsem nadšená, dosáhla jsem něčeho po čem jsem toužila, ještě uvidím, jak to celé dopadne, ale rozhodně to může být velice zajímavá zkušenost...

Budit a volat?

10. června 2017 v 22:02 | Ortie |  Útržky z deníku
Sedím, jeho profil rozkliknutý. Mám udělat to, co mám povoleno? Nebo se urdžet mé zásady nebudit? Já nevím, sama sobě jsem si slíbila, že nechám ho v klidu spát, sama vím, že by mě i to kdyby mě probudil potěšilo, ale nevím, jak to cítí on. Možná bych měla zkusti jít spát a přkekonat noční můry prostě na ně nemyslet a představit si obejmutí. Všechno asi dramatizuji! Abych se zbavila té nutkavé potřeby udržet neudržitelné, tak píšu na blog, na hudbu v pozadí se již dávno nesoustředím nejde to. Možná bych mohla psát, ale nevím, zda bych v tomto stavu neodrovnala hlavní postavu, kterou chci nechat žít, já chci, aby žila, aby mi aspoň jednou dopadl příběh dobře. Ano, chci mu udělat radost, to je jasné, chci mu udělat radost a jeho radostí zase udělat radost sobě. To jsem opravdu tak egoistická, že si okamžitě vzpomenu na vlastní radost? Stýská se mi! Ještě týden, ještě necelý týden vlastně šest dní, necelých šest dní, ale já chci, aby už utekli, aby byly pryč a já ho mohla obejmout, abych mohla obejmout osobu, kterou miluji. Už zase mám slzy v očích, to od stesku, od strachu usnout, kéž by tu byl můj milovaný... Cítím se tak prázdně...a sama a to přitom není pravda, spojení je stále. Chtělo bych spát, ale bojím se, já se bojím, já se moc bojím. Chci mu zavolat a slyšet jeho hlas, ten mě uklidní, kvůli němu možná dokážu aspoň chviku i neplakat. Ale to nemůžu, já mu nemůžu zavolat, vždyť je unavený už včera kvůli mně a mému stavu byl moc dlouho vzhůru a já měla výčitky, já mu to nemůžu znova udělat, já mu nemůžu udělat to, aby zase slyšel jak pláču. Aby o mě měl strach a já ten strach naprosto slyšela ve vzduchu a aby se mi zdálo, že pláče a já ho nemůžu obejmout (tvrdil, že neplíče...). Oči plné slz a pohled na klávesnici rozmazaný, já potřebuji... Já miluji...

Vypravečka

10. června 2017 v 21:52 | Ortie |  Básně

Vypravěčka


S hrnkem černé kávy, kterou nepiji,
přemýšlím o zemi, ve které nežiji,
sedím na židli, která beztak není v mém pokoji,
poslouchám hudbu lidí, kteří již nežijí...

Vlnovkoupřeškrtávám slova, která určitě nebyla napsána,
kolem mě hroutí se realita, která ve snech vrcholu dosáhla,
kolena tisknu k tváři, která už pomalu vychladla,
čekám až opadají části těla, která stejně moje nebyla...

Do dálky nepřítomný úsmev, který nikomu nedaruji,
zelené oči, které už jen svým chladem odrazují,
dlouhé kostnaté prsty, které neslibují pohlazení,
ne tahle není ta, kterou všichni milují...

A já jsem ta, která vyprávěla příběh tento,
a že je tu člověk, který nepochopí...čert vem to,
vždyť je to nepochopení, kterého dosáhneme lehko,
možná vnořením do duše, která sahá jen mělko!

Kam dál