Jak jsem pitvala očičko

Čtvrtek v 1:23 | Ortie |  Když nemůžu spát...
Tak po dlouhé době píšu do této rubriky, jsem měla v poslední době nějak moc klidné spaní, což jsem si náramně užívala, krásně večer zalehnout a spát jako nemluvně. No, dnes, nebo tedy lépe řečeno včera, se mi to nepovedlo, zalehla jsem a neusnula jsem, ale to je jedno, to není hlavní téma, o kterém zde chci psát.
Toto úterý jsem šla do školy na sednou, což pro mě není moc příznivé (no, i když jsem si to vlastně zvolila sama), ale tentokrát jsem se moc těšila, protože ještě před vánoci nám učitelka slíbila, že budeme na ranním semináři z biologie pitvat a skutečně i svůj slib dodržela (což se moc často nestává). Pitvali jsme očička, přesněji očička z vánočních kaprů. Po třídě to nádherně páchlo lihem, jak v něm byly oči celé svátky naložené (ke konci hodiny se mi z toho puchu začínala motat i trochu hlava).
Většina holek i kluků se trochu štítila, nevím zda jsem byla jediná, co se celou dobu blaženě usmívala (upřimně doufám, že ne).
Při otevírání oka se mi podařilo zjistit, že oko je mnohem pevnější než jsem si vždy myslela, a také že by ze mě nebyl dobrý chirrg (první věc, kterou jsem přeřízla byl oční nerv). Po trochu námahy se mi podařilo vydolovat čočku (bohužel byla zakalená, taky se není co divit, když trávila příjemné svátky v lihu a radostně bílkovina denaturovala). Ale velice mě to bavilo a vyžívala jsem se v tom. Také jsem potom celý den byla velice příjemně naladěna.
Také se musím přiznat, že to nebylo poprvé, co jsem pitvala, nebo pozorovala nějaké orgány zevnitř, ale poprvé, kdy jsem k tomu měla plný souhlas.
Když jsem o tomto mém prožívání povídala mému kamarádovi, první jeho slova byla: Opravdu jsi lehnce šílená, ale jenom lehce.
No, možná má i trochu pravdu, ale já si svého šílenství užívám, dokud můžu.
 

Vidím, slyším, cítím

Středa v 20:22 | Ortie
Vidím, slyším, cítím

Vidím zpívat vítr ve větvích,
chuť větru připomíná bonbony,
které babička schovávala do šuplíku,
dotknu se vzduchu, podrbu ho po zádíčkách.

Slyším šeptat barvy mého šátku,
chtějí mi vyprávět pohádky,
cítím jak slova hladí mě po vlasech,
vzpomínám na to jak mě maminka česala.

Slastně se usmívám jako malé dítko,
jsem šťastna v sladké nevědomosti,
kouř cigarety však sykl mi do ucha,
že všechno je to jen zdání, jen sen.

Blikající žárovka

Středa v 20:21 | Ortie |  Básně
Blikající žárovka

Vinou špatně utažené žárovky,
život v pokoji pohasíná,
končí za okny bílý den,
mojí rukou na zeď kreslím stín.

Poslední zablikání - nastala tma,
úsměv už není vidět
a do okna narazila moucha,
sbohem - raději jdu spát.
 


Co se urodilo v mém deníčku

14. ledna 2017 v 18:26 | Ortie |  Útržky z deníku
Opět se mi nashromáždilo spousta zápisků a některé z nich jsou takové, že jsem si říkala, že když je zde přepíšu, tak neprozradím nic, co bych nechtěla... Tak snad si o mně nebute myslet, že jsem naprostý šílenec.

NEJSEM DEPKAŘ!!!
- ale nezapírej. Přiznej to hlavně sama sobě. Lhát ostatním můžeš, ale aspoň sobě říkej pravdu, když už nikomu jinému. Lhát sama sobě nemá cenu, stejně to nezměníš. Vzpoměň si na co myslíš po nocích... (na tomto problému jsem začala pracovat a snažím se to uvědomovat si to a s někým o tom mluvit.)

Sedím na studené zemi v prachu, tento dům už je opuštěn, lae vypadá to jako by chvíle teprve uběhla, kdoví co zůstane po nás...

(Pod jednu básničku jsem si napsala.) Možná bych měla přemýšlet o návštěvě psychologa, protože tohle už není moc v hranicích normálnosti. Kdo psychicky v pohodě by popisoval porážku lidských bytostí. I když vlastně jedná se o vraždu lidských předsudků... Ale možná si to jen namlouvám, abych se necítila jako úplný šílenec.

V ulicích masy lidí se cpou, srdce se mi svírá, málo vzduchu zbývá, chci pryč z města, rychle zmizet z ulic.

(K tomuto obrýzku bylo připsáno.) Prtoti stresu by to mělo pomáhat. Takový pindy a kecy.

Od života raději už nic nečekám, nakonec mi musí dát jen jednu věc.

Pod pažím tahám zelený sešit, pořád přibývají prázdná slova bez významu, málokdy je pochopím, málokdy neustrnu. Jak nemůžu pochopit něco, co napíšu?

Žeru chipsy, piju čaj, všechno je vlastně krásný. Otevřu oči v mlžném oparu, zavřu srdce na závoru, nechci, aby se do něj dosta kouř...

Jsem gymplem zmořena,
sama sebou znavena,
všeho mám už tak akorát,
zbývá začít se jako blázen smát.

Křupání sněhu pod nohama

7. ledna 2017 v 17:40 | Ortie |  Útržky z deníku
Slyšíš, jak krásně křupe pod nohama sníh? Je to symfonie našich kroků, každý vytváří si tu svou. Je to kouzelné, čarokrásné, že naše kroky můžou něco takového vykouzlit.

Ale znáš mě, já na takové věci nejsem. Mě nenadchne nějaké křupaní sněhu, já jsem přece dospělá žena a jako taková si to nemůžu dovolit.

Ale...Proč? Na co si brát dětskou radost z maličkostí? K čemu nám to je? Vždyť bez nich je život smutný a prázdný, jako bez života. A ono to zní strašně: Život bez života...

Je to život jen trochu jiný, trochu serióznější, s méně smíchu, s více povinnostmi, ale je to život. Jsem dospělá a musím si uvědomovat, že život není jen o pěkných věcech.

Svět není jenom pěkný, to já už dávno vím. Ale proč si ho ještě zhoršovat? Já tě popravdě nechápu a asi se raději půjdu projít po zasněžené louce a užívat si praskání sněhu pod nohama, než si tu s tebou povídat. Sbohem!

Tak si jdi! Čau..

Návštěva u staré paní

7. ledna 2017 v 17:23 | Ortie |  Básně
Návštěva u staré paní

Dusná vůne parfému, který se již neprodává,
na hrnku kytičky, prý ručně malované,
prázdný pohled tváře, který již mnohé přežila,
na okenním parapetu kytka, která již zemřela.

Slova drásavé, jež se pomalu derou z hrdla,
znavená ruka, která třese se jako pápěří ve větru,
modré oči, v kterých zrcadlí se strach ze smrti,
děti, jenž se těší, že od ní rychle znova odletí.

Žena, která už vlastně život za sebou má,
v kuchyni, v které zažila už i lepší léta,
na židli, která jen tichounce zavrzala,
dětem, které brzy odchází, zamávala.

Poslední den roku

7. ledna 2017 v 17:01 | Ortie |  Fotografie
Tak trochu později přidávám fotografie, které jsem pořídila poslední den roku 2016. Můj plán byl je přidat dříve, ale moje lenost tomu zabránila, tak jsou přidané o týden později, ale to se také vlastně nic neděje.

Ostřím, ostřím, a když zaostřím, tak jediné co mi to připomíná je hlavička od sirky.


Sluníčko svítilo, nic se nechtělo.



Jak se loučím se starým rokem?

31. prosince 2016 v 23:11 | Ortie |  Útržky z deníku
Nejsem člověk, který by se toulal po venku a snažil se slavit ve větší skupině lidí. Já jsem si raději lehla do postela, uvařila jsem si horký zelený čaj, otevřela balíček chipsů, pustila si mojí oblíbenou kapelu a relaxovala, vlastně to stále dělám, jen jsem měla malé přestávky, na to abych se pomazlila se psem, ubalila si cígo a tak.
Proč jsem proti oslavám? Připadá mi zbytečné se sejít s lidma, které vlastně nemám ani ráda a chlastat s nima, stejně pokud se chci zlejt, tak to musí být jen s lidma mi blízkýma, což skutečně obvykle nejsou lidi, kteří mě zvou na bujaré oslavy. Protože moji přátelé jsou klidní a nepijou a já se někdy cítím, jako ta nejhorší, ale to je zase jiné povídání. Nesnáším, když se střílí petardy. Důvodem k tomu je i že mám psa a ten různé dělobuchy nesnáší a utíká se schovat do koupelny a já trpím i za něj. Ale na němé tváře málokdy lidé myslí a střílí stále. Proto jsem si teď mého pejska nastěhovala do postele, aby se ke mně mohl schovat a cítil se v bezpečí, takové privilegium má jenom v tento nejkritičtější den roku.
Přemýšlím, že si půjdu lehnout už před půlnocí, ale asi ani ne, je to hlavně tím, že bych neusnula. Takže zase budu jako trupka čučet do noci a až odbije půlnoc, tak dostanu pusu, jednu jenom elektronickou a druhou možná od psa, pokud se nebude bát vylést z pod peřiny.
Jak dále slavím? Třeba tím, že jsem si umyla vlasy a nakreslila si obrázek a vymyslela něco, čím si můžu přivydělat, vlastně docela plodnej večer. Tedy já si to aspoň myslím.
Na facebook všichni přidávají přání do nového roku. A vlastně to nikdo nemyslí vážně. Já přidala fotku pavouka, jen tak pro jejich radost, třeba někomu udělají kusadla a očička a nožičky radost a raději jim nic do nového roku nepřeji.
A teď vlastně píšu blábol a všechno je skvělé. Co více chtít?
Přemýšlím, že si nastavím vidání přesně na půlnoc, ale spíše seru na to, stejně by to nebylo k ničemu, nevím zda to stojí za něco takhle, ale to nevadí.
Přicházejí mi zprávy a lidé, kteří celý rok nepíšou, najednou přejou, takový kidy. Já jim ze slušnosti odpovídám a přemýšlím, kde se to zase nalili, že si na mě vzpomněli. Vlastně všichni přejou to samý, jen někteří jsou občas lehce originální.
Sestry slaví s Mírou, tak doufám, že to neskončí porodem, ale i kdyby byl by to zajímavý začátek nového roku.
A možná se taky připojím s nějakým tím přáním tak jdu na to: UŽIJTE SI TEN NOVÝ ROK A V RELATIVNÍM ZDRAVÍ HO I PŘEŽIJTE. To vám přeje Ortie a připíjím vám černým čajem na vaše zdraví.


Haiku o řece a kočičkách

29. prosince 2016 v 23:51 | Ortie |  Básně
Haiku o řece a kočičkách

Kvetou kočičky,
po řece plují kosti,

má radost končí.

Sonet pro lásku

29. prosince 2016 v 23:48 | Ortie |  Básně
Sonet pro lásku

Já vím, že ti často nepíšu,
jsem člověk značně nestálý,
ale čas na chvíli se zastaví,
už ani nedutám ani nedýšu.

Prosím vyslyš tuto zpověď,
neboj bude jenom kraťoučká,
bohužel všechno nepočká,
v hlavě mám ale slov změť.

Moje srdce radostí plesá,
to všechno poslalas mi ty,
doufám, že chvíli osud mi to nechá.

Chtěla jsem ti jen poslat děkovný list,
ale zapomněla jsem adresu, tak nejspíše nedorazí,
možná zašlou ti ho i z jiných míst.

Kam dál